NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1979.

Zločinu ve smyslu §u 153 tr. zák. mohou se dopustiti jen ti, jichž se úřední (služební) úkon dotýče, po případě ti, kdož jsou výkonu přítomni sice jako diváci, posluchači a pod., vůči nimž však úředník při svém úředním výkonu se jeví ve své úřední hodnosti, tak že jim přísluší dbáti jeho autority, kterou též může případně proti nim uplatniti.
Nedopouští se zločinu toho, kdo vykonávaje sám současně své úřední povinnosti, ublíží na těle jiné úřední osobě, s ním v téže místnosti úřadující, leč by mu byla nadřízenou a nalézala se z důvodu této nadřízenosti u výkonu služby vůči pachateli.
(Rozh. ze dne 9. května 1925, Zm II 106/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 13. října 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §§ů 152, 153 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje názor, že předmětem zvláštní ochrany podle §u 153 tr. zák. není osobnost napadené úřední osoby, nýbrž pouze autorita úřední moci oproti veřejnosti, že tudíž tímto předpisem jsou osoby, nacházející se ve výkonu svého úřadu, své služby nebo vrchnostenského příkazu, chráněny jen proti osobám, proti nimž směřuje jejich úřední výkon, proti nimž má býti chráněna jejich autorita. I spatřuje zmateční stížnost především zmatečnost rozsudku podle čís. 5 §u 281 tr. ř. (patrně jeho neúplnost) v tom, že se v něm o obžalovaném, který je železničním zřízencem, nezjišťuje, nacházel-li se v době činu ve výkonu svého úřadu, s hlediska důvodů zmatečnosti čís. 9 a), 10 §u 281 tr. ř. pak namítá, že, je-li vinník, v tomto případě obžalovaný, veřejným zřízencem ve smyslu §u 68 tr. zák. a nachází-li se ve výkonu svého úřadu, nejde o ochranu veřejné autority napadené úřední osoby, nýbrž o ochranu její vlastní osoby, chráněné v tom případě jen předpisem §u 411 tr. zák. Zmateční stížnost, ač nelze jejím vývodům zplna přisvědčiti, jest v právu.
Ustanovení §u 153 tr. zák. chrání autoritativní postavení určitých osob — vlastních rodičů proti dětem — bezpodmínečně; autoritativní postavení veřejných úředníků, duchovních, svědků a znalců jen podmíněně, totiž potud, pokud by jejich tělesná neporušenost byla poškozována při výkonu jejich úřadu nebo pro tento výkon. Z toho plyne, že, ježto účelem této ochrany jest ochrana autority úředníka při výkonu úřadu, pokud se týče i autority výkonu služby samotné, mohou se zločinu podle §u 153 tr. zák. dopustiti jen ti, jichž se úkon ten dotýče, po případě ti, kteří byli sice jako diváci, posluchači nebo podobně výkonu jako soukromníci přítomni, vůči nimž však rovněž úředník při svém úředním výkonu se jeví ve své úřední hodnosti, tak že jim přísluší dbáti jeho autority, kterou též může případně vůči nim uplatniti (§ 233 tr. ř., § 199 c. ř. s.). Nevztahují se tudíž předpisy §u 153 tr. zák. na ty, kdož, vykonávajíce současně sami své úřední povinnosti, poškodí tělesnou neporušenost úředních osob s nimi v téže místnosti úřad konajících, leda že by tyto osoby byly úředními osobami jim nadřízenými a byly z důvodu této nadřízenosti u výkonu služby vůči nim. Měl proto nalézací soud zjistiti, zda obžalovaný byl tehdy rovněž ve výkonu svého úřadu, v čem výkon ten záležel, a dále, v jakém poměru byl obžalovaný k poškozenému (poměr podřízeného k nadřízenému), a jaký úřední výkon poškozený tehdy obstarával. Ježto rozsudek tak nečiní, jest z důvodů zmateční stížností uplatňovaných zmatečným; i bylo jej zrušili a podle §u 288 čís. 3 tr. ř. rozhodnouti, jak se stalo. Při novém hlavním lícení bude soudu nalézacímu též uvažovati, zda obžalovaný byl si subjektivně vědom, že poškozený jest v úředním výkonu. Nenabyl-li by soud o vině obžalovaného v tomto směru přesvědčení, bude mu podle §u 262 tr. ř. uvažovati, zda obžalovaný nezranil Filipa W-a pro jeho úřední výkon.

Citace:

č. 1979. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 262-263.