Čís. 4310.

Stát neručí za škodu, zapálil-li úřední orgán při úřední obchůzce stavení, v němž si rozdělal oheň.
(Rozh. ze dne 29. října 1924, Rv I 1286/24.)
Žalobce domáhal se na československém eráru náhrady škody proto, že prý za mobilisace roku 1921 rozdělali českoslovenští finanční strážníci v jeho boudě na hranici československo-maďarské oheň, jímž byla bouda zapálena. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nelze sice souhlasiti s názorem nižších stolic, že proto, že čin stal se za platnosti ústavní listiny, nelze prý se odvolati na soudní praxi slovenskou, před její platností se vyvinuvší, ježto § 92 úst. listiny prý vyžaduje, aby státu ručební povinnost ukládal zákon, čehož v tomto případě ovšem není. Avšak, jak nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 14. října 1924, Rv I 997/24 čís. sb. 4260 podrobně vyložil, dlužno pod výrazem »zákon« §u 92 úst. list. rozuměti na Slovensku právě také soudní praxi, mající tam moc zákona, pročež se nižší stolice a finanční prokuratura na to rozhodnutí odkazují, kdežto žalobcům názor ten teprv odůvodňovati netřeba, ježto jest jim k prospěchu. Také nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že i když by se k řečené soudní praxi přihlíželo, nelze prý žalobnímu návrhu místo dáti proto, že praxe ta předpokládá, že událost, škodu přivodivší, stala se v době normální, škodný čin, předmět žaloby tvořící, že však se stal za doby mimořádné, za stavu mobilisace, tedy stavu válečného. Neboť, jak nejvyšší soud již v rozhodnutí sb. n. s. čís. 3279 uvedl, předpokládá praxe ta toliko, aby šlo o případnost, jež se již za normálních poměrů přihází (přihoditi může) a tudíž pravidlům práva normálního podléhá, což jest něčím podstatně rozdílným od předpokladu, jak jej pojal odvolací soud, aby případnost stala se v době normální. Vždyť již mezi nálezy, onu soudní praxi spoluzakládajícími a v onom rozhodnutí citovanými jsou dva, datující teprv z roku 1917, tedy z doby válečné. Událost mohla se přihoditi tedy třeba v době válečné, ale nesměla míti příčinu v poměrech válečných, nýbrž musí býti taková, že se může přihoditi také za dob mírových. A tu nelze jen z toho, že škodný čin stal se za doby mobilisace, souditi, že, nebýt mobilisace, byl by se státi nemohl: vojáci mohou přece neopatrně s ohněm zacházeti i v míru a přivoditi tak neštěstí a škodu. Nicméně výrok nižších stolic, zamítající žalobu, jest správným, avšak z jiných důvodů. § 92 úst. listiny dovoluje totiž, aby zákon určil, pokud stát ručí za nezákonný výkon moci veřejné. To je jak odkaz na platné již právní normy, ukládající státu ručení, tak slib budoucí zákonné úpravy této otázky. Na Slovensku tedy, jak již řečeno, odkaz na platné již právní normy zahrnuje v sobě i odkaz na tamní soudní praxi. Tato praxe shodně s ústavní listinou ukládá státu ručení jen na nezákonný výkon úřadu nebo služby, avšak to jen tehdy, lze-li nezákonnost orgánu, ji spáchavšímu, přičítati za vinu, vylučuje tedy případ, že se nezákonnost sice stala, avšak orgánu se přihodila beze všeho zavinění. Zkoumají-li se však v tomto případě tyto podmínky, lze seznati, že není tu již první podmínky, aby totiž šlo o nezákonný výkon moci veřejné, tedy úřadu nebo služby, roz. státní na rozdíl od obecní neb jiné veřejné. Byť i pohraniční finanční strážníci byli v době, kdy si v boudě žalobců oheň rozdělali, na služební pochůzce, a tedy ve službě, přece právě jen tato pochůzka a účel její, na př. zadržení podloudníků a jich zboží, náležela k výkonu jich služby, nikoli však i rozdělání ohně vůbec a tím méně v boudě žalobců. Nemusili k vůli službě vůbec oheň rozdělávati a tím méně musili tak učiniti v oné boudě. Nenáleží to k výkonu služby, když na př. četník na služební pochůzce zastřelí zvěř, která v poli nebo v lese se mu namanula, nebo když zastaví se v hostinci — a ten případ právě uveden je v rozhodnutí Rv I 1056/23, kde nárok žalobní rovněž zůstal neuznán — a neopatrným zacházením se zbraní způsobí tam úraz, nenáleží to dále k výkonu služby neb úřadu, když na př. při soudním odhadu usedlosti člen soudní komise při ohledání stodoly nebo stohu neopatrným zachá- zením s ohněm, na př. zapaluje si cigaretu, zavinil požár, nýbrž předmětem jeho úředního výkonu jest toliko a pouze odhad, a teprv, kdyby nezákonným odhadem způsobil nějakou škodu a nezákonnost mohla se mu přičítati za vinu, mohlo by se jednati o ručení státu. Jinak ručí si jen orgán sám za své zavinění jako soukromník, a proti všem takovým soukromníky způsobeným škodám dlužno se chrániti pojištěním. Také žalobci museli počítati s nebezpečím, že bouda jejich může býti kýmkoli buď z neopatrnosti neb úmyslně zapálena a měli se tedy proti neštěstí opatřiti, a mohou se hojiti jen na tom, kdo jim škodu způsobil, раk-li se to stalo zaviněně, stát však nemá s tou věcí docela nic co činiti.

Citace:

č. 4310. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 524-526.