Č. 4367.


Státní zaměstnanci: I. Připočítání 10 let k započítatelné služební době podle § 62, odst. 1 služ. pragmatiky vztahuje se jen na dobu rozhodnou pro stanovení, kolik procent z pensijní základny úředníku jako výslužné náleží; pro určení pensijní základny významu nemá. — II. Státní úředník nemá nároku na propůjčení úředního titulu, který odpovídá hodnostní třídě, jejíž požitků dosáhl.
(Nález ze dne 29. ledna 1925 č. 1533).
Věc: Alfons H. v P. (adv. Dr. Stan. Hendrych z Prahy) proti ministerstvu financí stran započtení let do výslužby.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím zamínuta byla žádost st-lova o započtení 10 let pro výměru výslužné ho, zrušuje se pro vady říze ní; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, vrchní berní správce, podal dne 25. dubna 1923 žádost za přeložení na trvalý odpočinek, poněvadž podle připojeného lékařského vysvědčení nemůže naprosto déle svůj úřad zastávati, a žádal zároveň, aby vzhledem k tomu, že slouží 31 roků a že jedině v úřadování a vinou úřadu ztratil úplně zrak, takže je dnes vlastně slepcem, ve smyslu § 62, odst. 8 služ. pragm. započítána mu byla další služební doba 10ti roků, aby mu uděleny byly plně požitky 4. stupně VII. hod. třídy a jmenován byl berním ředitelem.
Zem. fin. ředitelství vyšetřilo prostřednictvím policejního ředitelství zdravotní stav st-lův, dalo jej výnosem ze 17. května 1923 na základě vysvědčení úředního lékaře (§ 79, odst. 1. služ. pragm.) na trvalý odpočinek a vyměřilo mu dle započítatelné služební doby 31 let výslužné.
Žádost za připočtení služebních let dle § 62, odst. 8. služ. pragm., za udělení požitků 4. stupně VII. hodn. třídy a za jmenování berním ředitelem byla předložena ministerstvu fin., který výnosem z 10. července 1923 žádost o započtení služ. let podle odst. 4. § 62 služ. pragm. — jež by se ostatně mohlo státi jen pro výměru služného, nikoliv pro časový postup — a za jmenování berním ředitelem zamítlo a dodalo, že požitky 4. stupně VII. hodn. třídy nelze st-li povoliti, poněvadž nemá dosud článkem III. resp. čl. I. § 2 zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. předepsaný počet let do postupu započítatelných, který jest nutný pro dosažení žádaného stupně.
Stížnost do tohoto rozhodnutí k nss-u podaná, opakujíc zevrubně udání žádosti dřívější, dovozuje: St-l při vstupu do státní služby 18. května 1895 byl úplně zdráv, jak zjištěno bylo lékařskou prohlídkou, v r. 1895 poprvé pozoroval slábnutí zraku, v roce 1901 jeho oční choroba úplně propukla, čehož příčinou byla služba zrak namáhající a tmavé nezdravé úřední místnosti.
Stal se následkem oslepnutí bez svého úmyslného zavinění neschopným vykonávati dále službu a má proto nárok ve smyslu § 62 služ. pragm. na připočtení 10 let. Dovolává se na doklad toho vysvědčení Dra K. a prof. Dra P., poukazuje k tomu, že dle vysvědčení Dra S. jest jako úplný slepec neschopný jakékoli písemné a jiné práce, že stav jeho dlužno jest posuzovati podle odst. 1. § 62 a nikoliv podle odst. 4. § 62 služ. pragm., neboť výraz oslepnutí v odst. 1. vztahuje se na případy, kdy úředník pro nedostatek zraku jest trvale neschopen úřad vykonávati, nikoliv jen na případy, kdy stane se úplným slepcem; konečně uvádí, že byl 31 let ve službě a že mu tedy přísluší podle služ. pragm. 3. stupeň VII. hodn. třídy, takže po připočtení dalších 10 let měl by 41 služ. let, kdežto již při 34leté službě přísluší mu 4. stupeň VII hodn. třídy a má při těchto služ. letech nárok též na titul berního ředitele, jaký také všem kolegům ročníku 1895 a 1896 byl udělen.
O stížnosti uvážil nss toto:
St-l vznesl v administrativním řízení tyto nároky: 1) na započtení další služební doby 10 roků, 2) na přiznání požitků 4. stupně VII. hodn. třídy, 3) na jmenování berním ředitelem.
Ad 1) Žal. úřad první nárok zamítl se zřetelem k tomu, že st-l opřel nárok ten v své žádosti jediné o odst. 4. § 62 služ. pragm. z důvodu, že ustanovení odst. 4. § 62 služ. pragm. subjektivní právo na poskytnutí uvedené výhody nepřiznává.
Nss nemohl v tom úřadu dáti za pravdu.
Služ. pragm. v § 62, odst. 1. stanoví, že úředníku, který následkem oslepnutí nebo duševní poruchy bez úmyslného zavinění stane se k dalšímu konání služby i ke každému jinému výdělku neschopným, připočte se k jeho započítatelné službě 10 roků pro výměru výslužného. Tímto ustanovením přiznává zákon státnímu zaměstnanci právní nárok za předpokladů tam stanovených.
Naproti tomu ustanovuje se v odst. 4. § 62 služ. pragm., že ústřední úřad může pro výměru výslužného připočísti dobu až do 10 roků úředníku, který následkem jiné než v odst. 1. uvedené těžké a nezhojitelné nemoci, kterou si bez úmyslného zavinění přivodil, stane se k další službě i ke každému jinému výdělku neschopným.
St-l ovšem uvedl ve svém podání, že žádá o započtení služební doby 10 roků ve smyslu § 62, odst. 8. služ. pragm., avšak v žádosti té tvrdí, že mu přísluší nárok za započtení to proto, že ztratil úplně zrak, že jest ve skutečnosti slepcem a že pro ztrátu zraku jest k další službě neschopen. Se zřetelem k těmto údajům jest nepochybno, že st-l ve skutečnosti zakládá svůj nárok na předpokladech v odst. 1. § 62 služ. pragm. stanovených, třeba že mylně cituje odst. 8. § 62 služ. pragm. Náleželo tudíž žal. úřadu, aby nárok zkoumal a posoudil s hlediska ustanovení odst. 1. a nikoliv odst. 4 § 62.
Žal. úřad však se při svém rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou, zda st-li nepřísluší nárok podle předpisu odst. 1. § 62 služ pragm., ježto, jak patrno, r.epřihlédl k celému skutečnému obsahu žádosti, nýbrž jen k okolnosti, že st-l ve své žádosti dovolal se odst. 8. (vlastně dle nař. rozhodnutí odst. 4.) § 62. služ. pragm.
Posuzujíc petit st-lův stran připočtení 10 let do služby toliko s hlediska 4. odst. § 64 služ. pragm. jest nař. rozhodnutí se skutečným smyslem a obsahem žádosti st-lovy v rozporu a ponechává ji v uvedeném směru nevyřízenou.
V tom dlužno jest viděti podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo nař. rozhodnutí zrušiti v této části dle § 6, odst. 2 zák. o ss.
K vývodům odvodního spisu, jimiž dovozuje nedůvodnost sporného nároku i s hlediska odst. 1. § 62 služ. pragm., nemohl soud přihlížeti, poněvadž mu náleží přezkoumati zákonitost nař. rozhodnutí jen dle jeho obsahu a také st-l nemohl ve stížnosti brániti práva svého proti pozdějším teprve vývodům žal. úřadu.
Ad 2 a 3). Dle odst. 1. § 62 služ. pragm. připočte se státnímu úředníku, jsou-li dány předpoklady v ustanovení tom uvedené, k jeho započítatelné služební době 10 roků pro vyměření výslužného.
Výslužné státních úředníků vyměřovalo se v době vydání služ. pragm. a vyměřuje se v zásadě dosud procenty z pensijní základny; tato procenta pak se určují započítatelnou služ. dobou (§§ 60, 61, 64, odst. 1 služ. pragm.; zák. z 14. května 1896 č. 74 ř. z. s pozdějšími změnami, srovn. i zák. z 22. prosince 1924 č. 287 Sb.). Jestliže tedy § 62 služ pragm. mluví o připočítání 10 roků k započítatelné služební době, nelze tomu rozuměti jinak, než že těchto 10 let jest připočítati právě jen k této době rozhodné pro stanovení onoho procenta pensijní základny. Pro názor stížnosti, že výhoda § 62 služ. pragm. vztahuje se také na určení pensijní základny v ten způsob, že by 10 let bylo započítati také pro časový postup co do aktivních požitků, neposkytuje zákon nijaké opory. Jest tedy námitka na tomto názoru se zakládající neodůvodněna.
Pokud, pak st-l žádostí svou uplatňoval nárok na jmenování berním ředitelem, jest patrno z jeho stížnosti, že mínil nárok na titul berního ředitele. Neodůvodněnost tohoto nároku vyplývá již z toho, co právě bylo vyloženo, jakož i z ustanovení odst. 2. a 3. § 40 služ. pragm., podle kterého úředníku v činné službě přísluší jen ten úřední titul, který mu byl přiznán na základě platného předpisu při jeho ustanovení, při jeho posledním povýšení anebo při změně jeho služebního určení jmenováním nastalé a že úředníkům mimo službu, úředníkům na odpočinku pak přísluší jen právo na další používání jejich úředních titulů.
Z uvedených úvah bylo stížnost, pokud se týká nároku ad 2) a 3) uvedených, jako bezdůvodnou zamítnouti.
Citace:
č. 4367. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 304-306.