NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3642.

Dohoda o klidu řízení v prvé stolici nemá vlivu na řízení o rekursech, vznesených před umluvením klidu řízení.
Společník veřejné obchodní společnosti nemůže přistoupiti k ní za
vedlejšího intervenienta.
(Rozh. ze dne 18. března 1924, R I 180/24.)
Soud prvé stolice vyhověl návrhu, by Julius F., veřejný společník žalované veřejné obchodní společnosti, byl připuštěn za vedlejšího intervenienta žalované firmy. Rekursní soud k rekursu žalobce vedlejší intervence nepřipustil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací soud položil si předem otázku, jaký vliv má na rozhodnutí rekursního soudu o rekursech žalobcových a na podání a vyřízení dovolacího rekursu žalované firmy okolnost, že obě strany i vedlejší intervenient podáním ze dne 9. ledna 1924 oznámili procesnímu soudu, že se dohodli na klidu řízení, a okolnost, že procesní soud toto oznámení usnesením ze dne 10. ledna 1924 na vědomí přijal a o tom zástupce účastníků vyrozuměl. Dovolací soud dospěl k přesvědčení, že v tomto případě nastavší klid řízení nemá vlivu na vyřízení rekursů. Z uvedeného podání vychází na jevo, že se obě strany i vedlejší intervenient dohodli na klidu procesního řízení první stolice, a že dohodu tu soudu první stolice oznámili. Než klid procesního řízení první stolice nevztahuje se a nemá vlivu na řízení o žalobcových rekursech, jež došly procesnímu soudu prvé stolice dříve a to dne 30. září 1923, dne 22. listopadu 1923 a dne 22. prosince 1923 a z nichž první rekurs byl předložen soudu rekursnímu již zprávou ze dne 14. listopadu 1923 a další dva zprávou ze dne 27. prosince 1923. Kdyby byly strany chtěly docíliti klidu řízení též o těchto rekursech, pokud by ovšem klid řízení rekursního byl po zákonu přípustný, byly by bývaly musily dohodu o klidu řízení o těchto rekursech oznámiti rekursnímu soudu, který měl o nich rozhodovati. To se však nestalo, a klid řízení o zmíněných rekursech nenastal. Je proto nutno rozhodnouti ve věci samé. Jde o otázku, zda ve sporu veřejné obchodní společností jako procesní strany může k ní přistoupiti její veřejný společník jako vedlejší intervenient. Právem zodpověděl rekursní soud tuto otázku záporně. Na předpis §u 17 odstavec druhý c. ř. s. nemůže se stěžovatel v tomto případě odvolávati a také se na něj neodvolává. Avšak ani předpisu §u 17 odstavec prvý c. ř. s. nelze v tomto případě použiti. Nejde tu o spor, který by byl veden mezi jinými osobami, k nimž by stěžovatel byl v poměru osoby třetí. Žalovanou stranou jest veřejná obchodní společnost, jejímiž veřejnými společníky jsou jednak stěžovatel Julius F., jednak Bedřich H. Firma jest toliko jméno, pod kterým společníci obchod provozují a firmu znamenají (čl. 15 a 17 obch. zák.). Ačkoliv zákon i při veřejné obchodní společnosti uznává samostatné zvláštní jmění, rozdílné od soukromého jmění jednotlivých společníků, záleží podstata veřejné společností v tom, že jest to spolčení několika osob k provozování obchodní živnosti pod společnou firmou tím způsobem, že veškeří společníci ručí za všechny dluhy společnosti a to veškerým svým jměním, osobně a nerozdílně (čl. 85, 112 a 113 obch. zák.). Veřejní společníci jsou tedy nositeli práv a závazků společnosti, představují tuto společnost, splývají s ní a nemohou od ní býti odloučeni, když nárok žalobní uplatňován jest proti společnosti, t. j. proti veškerenstvu v ní sdružených společníků. Stěžovatel nemá tedy právního zájmu na vítězství nějaké třetí osoby, nýbrž na vítězství vlastním. Jako veřejný společník jest tudíž ve sporu veřejné obchodní společnosti stranou sporu (§ 373 odstavec třetí c. ř. s. a § 11 ex. ř.). Na této podstatě veřejné obchodní společnosti ničeho nemění ani ta okolnost, že v tomto případě oba veřejní společníci mohou společnost zastupovati jen kolektivně (čl. 86 čís. 4 obch. zák.), neboť i v takovém případě platí o nich vše, co shora bylo řečeno. Již z těchto důvodů nelze stěžovatele za vedlejšího intervenienta žalované firmy připustiti a netřeba se zabývati otázkou, zda a pokud stěžovatel má zapotřebí postavení vedlejšího intervenienta k tomu, by mohl ve sporu předsevzíti procesní úkony, či zda vzhledem k předpisu §u 14 c. ř. s. měl by již jako veřejný společník možnost takové procesní úkony předsevzíti s účinností i pro druhého, ve sporu nečinného, veřejného společníka, aby odvrátil újmy od žalované společnosti a tím také od sebe.

Citace:

č. 3642. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 431-432.