NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3647.

Stát ručí (na Slovensku) za škodu, jeho orgány způsobenou, za jistých dalších předpokladů jen pod tou podmínkou, že orgán jeho způsobil škodu u výkonu své služby nebo úřadu. Zákonem ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., nebyla vyslovena zodpovědnost státu za škodu výkonem veřejné moci.
(Rozh. ze dne 26. března 1924, Rv I 1732/23.)
Žalobce tvrdě, že mu v době převratové zásahem vojska na Slovensku byla způsobena škoda, domáhal se náhrady na eráru žalobou zadanou na zemském soudě v Praze. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Případ záleží dle žalobce v tom, že dne 12., 14., 16. a 18. prosince 1918 přišla do jeho bytu vojenská patrola a sebrala a odnesla uniformy, potraviny, ložní prádlo, peřiny, ženské šaty a jiné movitosti, a dále, že dne 18. prosince 1918 vojskem ozbrojené obyvatelstvo sebralo mu zásobu vína a 12-členná ozbrojená stráž, která tam ponechána byla až do 28. prosince 1918, za ten čas přivlastnila si ještě další movitosti, že tedy takto částečně oddíly patřící ku branné moci státu, částečně ale vojskem ozbrojené obyvatelstvo poškodilo ho na jeho soukromém majetku, aniž by bylo od vrchnosti nařízení neb rozkaz k tomu obdrželo, a obnáší prý škoda, kterou žalobce takto utrpěl, zažalovaných 218 240 Kč. Dle žalované strany však měla by se věc tak, že civilní obyvatelstvo oznámilo velitelství setniny obsadivší S., že žalobce jest velitelem tlup proti čsl. vojsku operujících a že v jeho domě — žalovaná strana praví v Nitře, kdežto žalobce tvrdí, že v Nitře žádný dům nemá — skryty jsou zbraně, zejména strojní pušky a střelivo, načež byla vyslána k domovní prohlídce u něho vojenská hlídka, která tyto erární věci skutečně tam nalezla a vojenským úřadům odvedla, jiný zásah do držby žalobce z rozkazu vojenského velitelství že však se nestal, ale pravdou že jest, že žalobce byl neukázněnými vojáky a civilním obyvatelstvem vykraden, že tedy šlo o trestný čin a nikoli výkon veřejné moci. Poněvadž však nižší stolice nezjistily, jak to ve skutečnosti bylo, dlužno vycházeti z tvrzení žalobcova: není-li zažalovaný nárok po právu ani při tom stavu věci, netřeba pak vůbec skutkový stav zjišťovati. Ostatně obojí přednes se v podstatných kusech kryje. Jsouť strany shodny v tom, že nešlo o výkon veřejné moci, neboť sám žalobce dvakráte v žalobě zdůrazňuje, že, jak již shora řečeno, vojenské oddíly, jež byt jeho vyplenily, neobdržely k tomu od vrchnosti žádného rozkazu a dodává, že čin byl vykonán nikoli v zájmu branné moci, takže v dobře pojatém smyslu jeho vlastního přednesu šlo o čin trestný, exces, výtržnosti. Poněvadž tedy nešlo o výkon veřejné moci, tak neprávem nižší stolice operují předpisem §u 92 ústavní listiny, kde se praví, že zákon určuje, pokud stát ručí za škodu způsobenou nezákonným výkonem moci veřejné, a neprávem dovozuje vrchní soud, že čin se stal u výkonu výsostných práv státu, neboť exces, výtržnost, trestný čin, byť spáchán byl orgánem státní moci, avšak přece mimo výkon služby nebo úřadu, takže vlastně orgán ten nevystupoval jako takový, nýbrž jako osoba soukromá, ježto jednal pouze ve svém osobním, soukromém zájmu — výkonem výsostných práv státu čili veřejné moci zajisté není. Ale pak stát neručí za škodu z činu toho vzniklou ani dle slovenského práva. Na Slovensku totiž, jež nemá občanského práva kodifikovaného, nastupuje místo zákona soudní praxe, t. j. normy ustálené právotvornou činností soudů, z čehož jde, že odvolací soud opět neprávem přihlíží tu k §u 10 obč. zák. zemí historických, jenž užívání obyčejového práva nepřipouští, neboť tento předpis pro slovenské právo neplatí. Ze soudní praxe, jak podrobně uvedena jest ve zdejším rozhodnutí ze dne 11. prosince 1923, Rv I 1056/23 čís. sb. 3279, lze odvoditi právní pravidlo, že stát ručí za škodu orgány jeho způsobenou za jistých případných dalších předpokladů jen pod tou podmínkou, že orgán jeho způsobil škodu u výkonu své služby nebo úřadu, na př. tedy při konání funkcí spadajících v obor jeho působnosti nebo při provádění vyššího rozkazu, což však tu sám žalobce popírá. Z těchto důvodů je tedy žaloba bezdůvodna: žalobce má právní nárok leda proti poškoditelům samým, vůči státu však mohl žádati jen za dobrovolný příspěvek ve smyslu zákona ze dne 18. března 1920, čís. 187 sb. z. a n. do 4 neděl od jeho vyhlášení, neboť k vůli takovýmto škodám výtržnostmi způsobeným, za něž stát neručí, právě tento zákon vydán jest. Když nešlo o výkon veřejné moci, nastávala by otázka, zda uplatňovaný nárok lze vůbec kvalifikovati jako nárok veřejnoprávní a patřil-li tedy vůbec před pražský zemský soud dle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. avšak otázka ta je bezpředmětná, ježto námitka nepříslušnosti dovolaného soudu — šlo by jen o příslušnost místní — činěna nebyla a z úřední povinnosti k případné nepříslušnosti přihlížeti nelze, protože nejde o případ §u 477 čís. 3 c. ř. s. Jistě ale je mylný náhled dovolatelův, že ručení státu za škodu vzniklou soukromníku z výkonu veřejné moci uznáno jest implicite již tím, že řečeným zákonem čís. 4/1918 zřízeno pro uplatňování nároku z takového ručení zvláštní forum, neboť zákon tento není normou materielního práva, nýbrž pouhým předpisem o příslušnosti, což plyne i z předpokladu §u 92 úst. list., jenž jinak byl by úplně zbytečný.

Citace:

č. 3647. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 442-444.