Čís. 5171.

Právní moc rozsudku (§ 411 c. ř. s.) brání tomu, by nebylo se opětné domáháno žalobou plnění, o němž již bylo pravoplatně rozhodnuto a jež nebylo vymoženo pouze následkem toho, že nebylo použito vhodného exekučního prostředku.
(Rozh. ze dne 2. července 1925, Rv I 1019/25.)
Rozsudkem procesního soudu ze dne 29. března 1921, č. j. Cg II 307/20 bylo uloženo žalované, by dodržela žalobcům trhovou smlouvu ze dne 22. února 1919, kterou uzavřela s nimi ohledně nemovitosti, aby žalobcům odevzdala tuto nemovitost a podepsala jim listinu způsobilou ku vkladu vlastnictví v jejich prospěch. Žalující strana, marně se domáhavší na žalované exekucí §u 354 ex. ř. vynucení podpisů smlouvy trhové, jelikož se žalovaná nedala pohnouti ani vazbou, aby listinu podepsala, vznesla na soud žalobu, o niž tu jde a v níž navrhla, by bylo uznáno právem, že žalovaná jest povinna strpěti, aby podle rozsudku vloženo bylo na místě závazku uloženého jí rozsudkem Cg II 307/20, v odstavci druhém uvedeného, totiž na místě závazku jejího vydati, pokud se týče, podepsati žalující straně listinu ke knihovnímu vkladu vlastnictví ve prospěch žalující strany způsobilou, právo vlastnické ku hotelu »u zlatého slunce« ve prospěch žalobců Adolfa a Marie H-ových, každému jednou čtvrtinou a Anny S-ové jednou polovinou. Žalobu tuto odůvodnila žalující strana tím, že podle rozsudku ze dne 29. března 1921, Cg II 307/20 nemůže dosíci vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy, čímž prý se rozsudek Cg II 307/20 stal ilusorním, a proto, jak dále přednesla, uplatňuje touto žalobou interese podle §u 363 ex. ř. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, Nejvyšší soud žalobu odmítl. Důvody:
Žalovaná vznesla proti žalobnímu žádání v řízení prvé stolice právem námitku rozsouzené věci, ku kteréž podle §u 240 odstavec třetí c. ř. s. musí býti přihlédáno z úřední moci. Právní moc rozsudku je podle §u 411 odstavec druhý c. ř. s. absolutní. Materielní právní moc předpokládá totožnost rozepře, totiž totožnost procesních stran a věcnou totožnost. Osobní i věcná totožnost je v tomto případě zřejmá. Žalující strana považuje svou žalobu za žalobu podle §u 368 ex. ř., což není správné, neboť spíše mohla býti míněna tato jako žaloba podle §u 10 ex. ř. Chce žalobou tou zjednati průchod tomu, co jí bylo přiřčeno předchozím rozsudkem, poněvadž se domnívá mylně, že tento první rozsudek neposkytuje jí postačitelného titulu exekučního ku dosažení toho, čím zvítězila v prvé rozepři. Leč prvý rozsudek tvoří postačitelný exekuční titul, aby jím exekucí podle §§ 350 a 367 ex. ř. docíleno bylo téhož, čeho se žalující strana domáhá touto žalobou, že je totiž žalovaná povinna strpěti, by podle rozsudku vloženo bylo na místě závazku, uloženého jí rozsudkem Cg II 307/20 právo vlastnické ku hotelu »u zlatého slunce« ve prospěch žalobců Adolfa a Marie H-ových a Anny S-ové. Bylo proto tímto prvým rozsudkem ustanoveno všechno, co má podle §§ 20 odstavec druhý a 32 odstavec prvý a) knih. zákona obsahovati soukromá listina vkladná, totiž vkladná listina, kterou má žalovaná vydati a podepsati, t. j. výslovné prohlášení dlužníkovo, že svoluje ku vkladu převodu vlastnického práva ku prodané nemovitosti na žalující stranu (§ 32 odstavec prvý knih. zákona). Z toho plyne, že řečeným rozsudkem ukládá se žalované v pravdě jenom projev vůle v posléze naznačeném směru, že tedy jde o případ §u 367 ex. ř. Když žalující strana volila k uplatnění jí prvým rozsudkem přisouzeného nároku způsob exekuce v §u 354 ex. ř. uvedený, pak ovšem volila exekuční prostředek nevhodný, k uvedenému cíli dobře vésti nemohoucí, ale toto pochybení neospravedlňuje ji, by se téhož, právoplatně už jí přisouzeného, nároku domáhala zase novou žalobou. Tomu právě brání předpis §u 411 c. ř. s.

Citace:

Čís. 5171. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 135-136.