K § 160 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. — Vyhlášení konkursu na zaměstnavatele nemá vlivu na vyměřování pojistného. —

Nezákonnost naříkaného rozhodnutí spatřuje stížnost především v tom, že okresní nemocenská pojišťovna v Mukačevě po vyhlášení konkursu na firmu Modern nebyla již oprávněna předepsati této firmě pojistné příspěvky, nýbrž bylo prý její povinností, aby svou pohledávku pojistného podle předpisů konkursního řádu přihlásila ke konkursní podstatě a žádala za její vřadění do příslušné třídy konkursních věřitelů. Stěžovatel vychází při tom zřejmě z právního názoru, že vyhlášením konkursu zaniká oprávnění nemocenské pojišťovny vyměřovati pojistné, příslušející jí podle § 161 zákona č. 221/1924.
Názor tento jest však mylný. Právní účinky uvalení konkursu na jmění určité osoby ustanoveny jsou v zákoně konkursním (zák. čl. XVII. z r. 1881) a jsou uvedeny zejména v §§ 1, 2, 12 a 126 tohoto zákona, jichž stížnost se také dovolává. Avšak ani z těchto ustanovení ani ze žádného jiného předpisu cit. zákona nelze dovoditi. že by vyhlášení konkursu na jmění osoby, jejíž zaměstnanci podléhají pojištění podle zák. č. 221/24, mělo za následek zánik práva nemocenské pojišťovny vyměřovati pojistné, jí v § 161 tohoto zákona přiznaného, ani že by právo to vyhlášením konkursu, jež v podstatě jest jen zahájením generální exekuce na jmění úpadcovo, zaniklo nebo přešlo snad na konkursní soud, rozhodující o přihláškách pohledávek, v řízení konkursním učiněných. Zejména nevyplývá takový účinek konkursu z předpisů §§ 8 a 10 cit. konk. zákona o přerušení sporů, proti úpadci v době vyhlášení konkursu zahájených, poněvadž předpisy ty týkají se toliko sporů soudních, jimiž se uplatňují nároky soukromoprávní. Oprávnění vyměřiti pojistné ve smyslu § 161 zákona č. 221/1924 jest však nepochybně povahy veřejnoprávní, které vyhlášením konkursu zůstává úplně nedotčeno. Konkurs nemá vlivu na právo vyměřiti pojistné, nýbrž jen na jeho vymáhání, potud totiž, že po vyhlášení konkursu nelze pojistné příspěvky vymáhati samostatnou exekucí, nýbrž uplatňovati nárok na ně jen přihláškou v řízení konkursním, kdež pojistné má stejné přednostní právo jako nedoplatky daní a veřejných dávek (§ 173 zák. č. 221/1924).
Stížnost vytýká dále jako nezákonnost, že pojistné příspěvky byly vyměřeny firmě za dobu, kdy ona již následkem soudního zakročení od 8. října 1926 přestala existovati a neměla již zaměstnanců. Námitkou touto projevuje stěžovatel právní názor, jakoby soudní exekucí, případně zahájením konkursu firma „Modern“ pozbyla své právní existence, zanikl tím pracovní, služební a učňovský poměr k jejím zaměstnancům, a takto i předpoklad pro její povinnost platiti za ně pojistné příspěvky.
Názor tento jest naprosto mylný. Provedením exekuce, stejně jako vyhlášením konkursu jako exekuce generální, odnímá se úpadci pouze disposiční právo nad věcmi do konkursní podstaty náležejícími, právní osobnost jeho však nezaniká. Zaměstnavatelský poměr úpadcův k jeho zaměstnancům trvá i po vyhlášení konkursu, pokud jde o povinnost platiti pojistné podle § 160, lit. b) zákona č. 221/1924, i když fakticky byl přerušen, alespoň fiktivně až do té doby, kdy zaměstnanec u příslušné nemocenské pojišťovny byl náležitě odhlášen. Paragraf 160 cit. zák. ustanovuje totiž v odst. 1, že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec: a) vykonává práce nebo služby povinně pojištěné, b) nebyl odhlášen (§ 17), ačkoliv byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost, c) má nárok na mzdu, i když nevykonává prací nebo služeb povinně pojištěných nebo ze zaměstnání vystoupil. V případech odst. 1, písm. b) a c) není podle 2. odst. téhož § povinnosti platiti pojistné, nastal-li v osobě pojištěncově pojistný případ, nebo byl-li pojištěnec přihlášen k pojištění jiným zaměstnavatelem. Z ustanovení těchto plyne jasně, že zaměstnavatel povinen jest platiti pojistné za své bývalé zaměstnance i tehdy, když poměr, zakládající pojistnou povinnost byl přerušen, a to tak dlouho, pokud zaměstnavatel nesplnil odhlašovací povinnosti jemu v § 17 cit. zák. uložené. Povinnost zaměstnavatelova platiti pojistné nezaniká tedy již pouhým přerušením zaměstnavatelského poměru, nýbrž zánik její podmíněn jest ještě předpokladem dalším, totiž řádnou odhláškou, předepsanou v § 17. Pokud se tak nestalo, trvá řečená povinnost dále až do odhlášky.
(Nález nejv. správ. soudu ze dne 12. března 1929, č. 4992/29.)

Citace:

K § 160 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 411-412.