NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Č. 11137.

Občanství státní: Nabytí státního občanství čsl. podle ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/1920 Sb.
(Nález ze dne 14. března 1934 č. 7980/31.)
Prejudikatura: Boh. A 1915/23.
Věc: Ota B. v L. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l žádal o vydání osvědčení o čsl. státním občanství pro manželku. U příležitosti této žádosti rozhodl zem. úřad v Praze dne 13. března 1930, že ani st-l ani jeho manželka není čsl. státním občanem a to z těchto důvodů: »Konaným šetřením bylo zjištěno, že obec Liberec vydala Vám dne 12. dubna 1921 domovský list v předpokladu, že jste se stal čsl. státním občanem ve smyslu § 1 odst. 3 úst. zák. č. 236/20 Sb., kteréžto ustanovení má svůj původ v čl. 4 smlouvy s Československem (č. 508/1921 Sb.). Nabytí čsl. státního občanství podle uvedeného předpisu předpokládá však ohledně německých státních občanů narozených v manželství, aby se osoby ty narodily na území Hlučínska a aby otec jejich měl na tomto území své bydliště ještě v den účinnosti svrchu cit. ustanovení zák. č. 236/20, t. j. dne 10. ledna 1920, kteréžto podmínky nejsou u Vás podle spisů splněny, neboť Vaším rodištěm jsou Král. Vinohrady a Váš otec se dne 10. ledna 1920 vůbec nedožil. Vzhledem k tomu nestal jste se čsl. státním občanem podle uvedeného předpisu a domovský list, vystavený Vám obcí Libercem, prohlašuje se za neplatný.«
Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů první instance.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Dlužno především přihlédnouti k tomu, že v důvodech rozhodnutí I. instance, kteréž žal. úřad plně převzal za své, cituje se jako rozhodná norma ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., na druhé straně však se mluví o Hlučínsku, z čehož by se dalo souditi, že úřad používá ustanovení § 1 č. 2 cit. zák. Avšak nss přes tuto nejasnost neshledal nutnost nař. rozhodnutí zrušiti, jelikož z obsahu spisů jest zřejmo, že ani rodiče st-lovi ani st-l sám na Hlučínsku se nezdržoval, což stížnost také výslovně popírá, takže zmínka o Hlučínsku nemá významu a úřad chtěl posuzovati a posuzoval případ jedině s hlediska § 1 č. 3 cit. zák.
Pokud věci samé se týče, vyslovil nss již v nál. Boh. A 1915/23 a i v další judikatuře zastává právní náhled, že k nabytí státního občanství podle § 1 č. 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. jest třeba, aby rodiče osoby, o niž jde, měli — podle okolností — řádné bydliště nebo právo domovské na území republiky Čsl. v době, kdy tento zákon vešel v platnost.
Na náhledu tom trvá nss i v tomto případě a st-le na důvody tohoto nálezu odkazuje s tím, že vývody stížnosti, akcentující trvalý vztah st-le, jeho rodiny a jeho rodičů k území Čsl. republiky, nemohou vzhledem k důvodům v cit. nálezech uvedených nic na náhledu tom měniti. Vyložil-li nss v nál. tom a odůvodnil-li obšírně a podrobně, že rozhodné jest bydliště nebo právo domovské v době, kdy zákon vešel v platnost, nemohou žádného vlivu míti na to okolnosti jiné, ve stížnosti vzpomenuté.
Poněvadž není sporu o tom, že otec st-lův, vlastně jeho rodiče byli občané němečtí, rozhodné jest tu řádné jejich bydliště a sice bydliště, které měli v den nabytí platnosti úst. zák., t. j. podle vyhlášky č. 492/20 Sb. v den 10. ledna 1920. Mohl by tedy st-l býti čsl. státním občanem z důvodu ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 Sb. jedině tehdy, kdyby rodiče jeho v tento den (10. ledna 1920) byli měli bydliště na území Čsl. republiky. Poněvadž však není sporu o tom, že otec st-lův jakožto osoba, podle níž bydliště rodičů nutno posuzovati, vůbec se tohoto dne nedožil, tedy bydliště tu dne 10. ledna 1920 neměl, nestal se st-l čsl. státním občanem podle § 1 č. 3 úst. zák.

Citace:

č. 11137. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 636-637.