NPD documents search: Právník, 71 (1932) - Prof. Dr. Karel Engliš: Teorie státního hospodářství.

Čís. 4489.

Změnu názorů o politických nebo národních událostech nelze za všech okolností pokládati za čin nečestný nebo nemravný, najmě ne, došlo-li k ní po náležité rozvaze z důvodů vážných, kotvících ve změněných politických nebo národních poměrech a z vnitřního přesvědčení.
Kritika, satira a ironie mohou býti nepříznivé, nepříjemné, po případě i zesměšňující, nesmějí se však dotýkati osobní hodnoty, mravních kvalit napadeného a nesmějí svou formou nabývati takového rázu zesměšňujícího, že se tím napadený snižuje v úctě a vážnosti. Nakolik výtka, že se čtenářům určitých novin zdvíhá žaludek, není jen beztrestnou kritikou a satirou, nýbrž výtkou opovržlivé vlastnosti po rozumu § 491 tr. zák.
(Rozh. ze dne 8. října 1932, Zm I 314/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu trestního v Praze jako soudu kmetského ze dne 18. února 1931, jímž byl obžalovaný zproštěn podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488 až 491 tr. zák. a § 1 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., po případě pro přestupek zanedbání povinné péče podle § 6 téhož zákona, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti soukromého obžalobce, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9; přesněji 9 a) tr. ř., nelze upříti oprávnění. Úkolem kmetského soudu bylo zjistiti smysl a dosah pozastavené stati a na tomto skutkovém podkladu se vysloviti o tom, zda a proč spatřuje v pozastavené stati projev urážlivý, čili nic. Soud uvažoval v souvislosti, v níž byl závadný projev uveřejněn, o smyslu a tendenci celé básně a dospěl ku přesvědčení, že autor měl článkem, básní, na mysli rozdíl ve způsobu psaní »Č. S.« dříve a v pozdější době, totiž v době pražských manifestací proti německým mluvícím filmům a docíliti pravého opaku, — rozuměj od nynějšího způsobu psaní »Č. S.« —, totiž odvésti čtenáře od národní vlažnosti a k této vzbuditi v něm odpor. To chtěl, jak rozsudek dále uvádí, pisatel vytýčiti a docíliti formou politické satiry, a to mimo jiné i závadným obratem »jen obrazně použitým«, v němž nespatřuje soud »hrubý útok na čest«, poněvadž celá báseň jako satira sledovala svou slovesnou formou jiný cíl. Tato poslední věta rozsudku je povahy právní, obsahuje právní podřadění zjištěného výroku a vyslovuje právní názor, že závadná věta jako politická satira nevykazuje skutkové znaky přečinu proti bezpečnosti cti. Tento právní výrok napadá zmateční stížnost různými obměnami, dovolávajíc se zmatku § 281 čís. 5 a 9, přesněji 9 a) tr. ř., a nelze jí upříti oprávnění. Kritika, satira, ironie mohou býti nepříznivé, nepříjemné, po případě i zesměšňující, nesmějí se však dotýkati osobní hodnoty, mravních kvalit napadeného a nesmějí svou formou nabývati takového rázu zesměšňujícího, že se tím napadený snižuje v úctě a vážnosti. Nestačí tedy pro zprošťující výrok, že soud vyslovuje, že pozastavené výroky jsou jen kritikou a satirou, jejímž cílem jest odstranění jistých vad, ani pokud způsobem dosti nejasným prohlašuje, že nejde o žádný hrubý útok na čest. Vždyť pro posuzování skutkové podstaty přečinu proti bezpečnosti cti nerozhoduje, zda útok byl více nebo méně hrubý, a není dále tím, že je onen útok označen jako satira, ještě řečeno, že není urážkou na cti podle XII. hlavy druhého dílu trestního zákona. Bylo naopak s právního hlediska vyjádřiti se přesně o tom, zda kritika nevybočuje z mezí zákonem vytýčených a zda se snad nedotýká svým obsahem hodnoty dotčeného způsobem příčícím se některé ze skutkových podstat v § 487 tr. zák. a násl. uvedených. Tomu skutečně tak jest, pokud jde o pozastavenou větu, že se čtenářům »Č. S.« zdvíhá žaludek. Neboť tato věta, třebaže jí pisatel sledoval cíl rozsudkem blíže zjištěný, vyslovuje svým smyslem a dosahem úsudek, že způsob psaní »Č. S.« o manifestacích proti německým mluvícím filmům jest takový, že vyvolává u čtenáře zvracení, což znamená, že je hnusný, odporný a nízký. Neboť zvracení je reakcí po požití něčeho špatného, zkaženého, odporného, lidskému zdraví škodlivého. Vytýká-li se novinám, že způsob jejich psaní vyvolává takové účinky, tvrdí se implicite, že způsob psaní je odporný, ba duševní úrovni čtenářů škodlivý, a je tedy na snadě, že jde o výtku opovržlivé vlastnosti, jíž se podle platných názorů společenských o pojmu cti napadený list snižuje na vážnosti. Dotýká-li se však tato věta — ať již byla kritikou nebo satirou, ať sledovala cíle odstraniti jisté vady — vážnosti a hodnoty napadeného listu, naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § 491 tr. zák., totiž výtku opovržlivé vlastnosti.
Obžalovaný byl by tedy — předpokládaje, že budou zjištěny i subjektivní náležitosti zákonem vyhledávané — trestným, kdyby neprokázal takové zneuctívající činy haněného, z nichž vysvítá pravdivost jeho udání (§ 491, odst. 2 tr. zák.), tudíž že skutečně »Č. S.« píše nyní o národních manifestacích způsobem, který lze označiti tak, jak je v článku uvedeno. Rozsudek obsahuje v tomto směru jen zjištění, že soudu stačí kromě pozastavené básně články v témže listu uveřejněné, totiž »Praví původcové pražských nepokojů« a »Národní socialistické listy převzaly úlohu Bohemie.« Leč právem vytýká stížnost, že tu jde vesměs o články listu, jehož odpovědným redaktorem je obžalovaný, nikoliv o články napadeného listu »Č. S.«. Ony přečtené články nemohou býti podkladem pro posouzení způsobu psaní »Č. S.«, najmě nemohou býti měřítkem pro posouzení rozdílu v psaní »Č. S.« v dřívějších dobách a v době poslední. Při správném výkladu zákona mohlo by jen na základě článků »Č. S.« býti bezpečně a řádně vysloveno, zda způsob psaní ospravedlňuje onen urážlivý útok. Při tom ovšem bude po případě třeba si uvědomiti, že změnu názorů o politických nebo národních událostech nelze za všech okolností pokládati za čin nečestný nebo nemravný, najmě ne, došlo-li k ní po náležité rozvaze z důvodů vážných, kotvících ve změněných politických nebo národních poměrech a ve vnitřním přesvědčení. Jen k vůli úplnosti jest ještě připomenouti, že pro beztrestnost aspoň relativní s následky § 13 tiskové novely čís. 124/1924 sb. z. a n. může přijíti v úvahu i ustanovení §§ 4 a 6, odst. 4 tiskové novely.

Citace:

Čís. 4489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 230-232.