NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 5750.

Připouštějí-li okolnosti, jichž se pachatel trestného činu podle § 1 nebo 2 zákona o ochraně cti dovolává k důkazu omluvitelného omylu, nejen závěr o pravdivosti urážlivého tvrzení, nýbrž i závěr opačný, nestačí k beztrestnosti pouhá možnost první eventuality, nýbrž musí býti odůvodněno, že a proč je první eventualita pravděpodobnější než druhá do té míry, že přes to, že ani druhá eventualita není vyloučeny, přece lze říci, že byly dokázány okolnosti, pro něž skutečnosti, o které jde, bylo lze pokládati nejen vůbec, nýbrž důvodně za pravdivé.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1936, Zm II 443/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti soukromého žalobce do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 28. května 1936, jimiž byl obžalovaný podle § 259, čís. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin pomluvy podle § 2 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a vrátit věc soudu nalézacímu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Z důvodů:
Rozsudek sám vykládá a posuzuje stíhaný článek v tom smyslu, že článek obviňuje družstvo a tímto způsobem i jeho předsedu, že u vyrovnání šlo o pouhý »zákrok na oko«, a důsledkem toho o postup neseriosní. Rozsudek shledává v tomto obvinění uvedení skutečností, která může soukromého žalobce vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění (č. 1. 3 opisu rozsudku), a jeho proto sice nesprávné, ale bez významu, praví-li rozhodovací důvody (č. 1. 2 v. opisu rozsudku), že obrat »neseriosní jednání« v tomto případě neznamená jednání nečestné, neslušné a dobrým mravům odporující. Tím padají vývody zmateční stížnosti, pokud se zabývají výkladem souzeného článku. Stížnosti je přisvědčiti, pokud s hlediska zmatku § 281, č. 9 b) tr. ř. vytýká, že nalézací soud mylně posoudil právní otázku, zda se obžalovanému podařil důkaz omluvitelného omylu.
Ve smyslu § 6, odst. 2 b) zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. předpokládá beztrestnost z uvedeného důvodu, že pachatel dokázal, že měl pro své tvrzení takové podklady, jež mu — nikoli snad jen podle jeho subjektivního nazírání, nýbrž při objektivním jich zkoumání s hlediska redaktora průměrných schopností a povinnosti svého povolání normálně plnícího, — pro svou vnitřní spolehlivost a přesvědčivost mohly postačiti, aby tvrzení mohl pokládati za pravdivé (rozh. č. 3451, 3542, 5171, 5576 Sb. n. s.).
K úsudku, že uvedené předpoklady jsou v souzeném případě splněny, dospěl však nalézací soud již na základě kusých úvah, že obžalovaný jako každý jiný občan a redaktor průměrných schopností mohl prý při objektivním zkoumání bilance družstva »D.«, revisního nálezu a novinářských zpráv »D. L.« důvodně pokládati za pravdivé, že »postup D. s vyrovnacím řízením byl pouze zákrok na oko ... a že návrh na vyrovnání nebyl učiněn vážně, t. j. seriosně«.
Co se týče bilance a revisního nálezu, zjišťuje nalézací soud, že jmenované družstvo vykazovalo ke konci roku 1933 bilancí aktivní. Dále zjišťuje nalézací soud, že při podání návrhu na vyrovnání — kdy to bylo, rozsudek ani nezjišťuje — byla aktiva původně uvedena částkou 19251712 Kč 47 h a pasiva částkou 19774304 Kč 30 h, kteréžto číslice se za vyrovnacího řízení po odhadech a přezkoumání jednotlivých položek pozměnily v ten způsob, že aktiva činila 18876112 Kč 98 h a pasiva 19695676 Kč 19 h, počítajíc v to ovšem položku družstvem neuznanou ve výši 853115 Kč 50 h, takže pasiva činila toliko 18842560 Kč 69 h.
Rozsudek též zjišťuje, že družstvo bylo v době návrhu na vyrovnání naprosto imobilní a že návrh ten byl též odůvodněn insolvencí a nikoli pasivitou družstva.
Oč jde v novinářských zprávách »D. L.«, jichž se rozsudek ve svých úvahách dovolává, rozsudek výslovně vůbec nezjišťuje; reprodukuje tu jen obhajobu obžalovaného, že jmenovaný časopis již dne 27. června (zřejmě roku 1934) oznámil, že D. půjde do vyrovnání, které bylo prý ohlášeno až v září 1934, že útočil na spořitelnu a vyhrožoval, že spořitelna zaplatí všecky škody atd.... Z úvah rozsudku lze nepřímo vyčisti, že rozsudek takový obsah článku jmenovaného časopisu po stránce skutkové předpokládá.
Z toho, co předesláno, vyplývá, že nalézací soud pokládá zřejmě za postačující podklad pro přiznání beztrestnosti z důvodu důkazu omluvitelného omylu, že tu byl rozpor mezi bilancí družstva D. ke konci roku 1933 a stavem jeho jmění udaným během roku 1934 v návrhu na vyrovnání, dále že »D. L.«, orgán to soukromého žalobce, po zahájení exekuce se strany spořitelny začaly uveřejňovati zprávy o nastávajícím návrhu na vyrovnání a že vyrovnání bylo pak skutečně navrženo, ale po nějaké době zase odvoláno.
Podle tohoto zjištěného stavu věci nebyl by býval ovšem ani s hlediska doby, kdy byl stíhaný článek uveřejněn, logicky vyloučen závěr, že družstvo učinilo návrh na vyrovnání na oko, aby takto přimělo spořitelnu k povolnosti.
Leč tyto okolnosti, jichž se tu rozsudek s hlediska důkazu omluvitelného omylu dovolává, stejně připouštěly též závěr, že tu šlo o omyly aneb různost názorů při odhadu, výpočtu a sestavení jmění, že tudíž, družstvo D. navrhlo vyrovnání bezelstně, t. j. v předpokladu, že jsou tu zákonné podmínky takového návrhu opodstatněny.
Připouštějí-li však okolnosti, jichž se pachatel trestného činu podle §§ 1 nebo 2 zák. o ochraně cti k důkazu omluvitelného omylu dovolává, nejen závěr o pravdivosti urážlivého tvrzení, nýbrž i závěr opačný, nestačí k beztrestnosti s uvedeného hlediska pouhá možnost první eventuality, nýbrž musí býti uznáno a odůvodněno, že a proč je první eventualita pravděpodobnější než druhá do té míry, že přes to, že ani druhá eventualita není vyloučena, přece možno říci, že byly dokázány okolnosti, pro které skutečnosti, o něž jde, nejen vůbec, nýbrž důvodně mohly býti pokládány za pravdivé. Měl tudíž nalézací soud v souzeném případě zkoumati, proč byl v době uveřejnění stíhaného článku podle objektivního měřítka průměrného a nepředpojatého pisatele a redaktora normálních schopností a normální pozornosti závěr, že šlo o simulované vyrovnání, o návrh na oko, do takové míry, jak nahoře uvedeno, pravděpodobnější než závěr, že tu mohlo též jíti o omyl a různé názory při odhadu, výpočtu a sestavení jmění a tím o bezelstné podání návrhu na vyrovnání. Jen správnými úvahami o tom, proč byla jedna z uvedených eventualit objektivně mnohem pravděpodobnější než druhá, mohlo býti dovozeno, že uvedená skutečnost na ctí důtklivá mohla býti pokládána důvodně za pravdivou.
Poněvadž nalézací soud o věci po stránce právní s tohoto hlediska neuvažoval, ba ke zmíněné druhé eventualitě vůbec nepřihlížel, vycházeje přes správnou citaci znění zákonného předpisu, zřejmě z mylného názoru, jako by k důkazu omluvitelného omylu stačila již pouhá možnost eventuality, že je uvedená nebo sdělená skutečnost pravdivá, je rozsudek stižen uplatňovaným zmatkem § 281, č. 9 b) tr. ř.

Citace:

Čís. 152. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 228-229.