Čís. 11222.

Není závady, by s oposiční žalobou (§ 35 ex. ř.) proti exekuci k vydobytí již dospělého výživného a k zajištění výživného na další rok nebyl spojen mezitímní návrh podle § 236 c. ř. s. na určení zániku nároku na výživné vůbec, nevadí-li tomu předpisy o předmětné příslušnosti soudu.
Rozluka manželství z viny obou stran jest skutečností, zrušující nárok manželky na výživné ze zákona (§ 91 obč. zák.), nikoliv ze smlouvy. Tento účinek nenastává již tím, že vzešly skutečnosti, pro něž bylo uznáno na rozluku, nýbrž teprve, kdy se rozsudek vyslovující rozluku stal pro strany účinný (doručením rozsudku nejvyššího soudu stranám). Tímto okamžikem zanikl nárok manželky, avšak jen na výživné splatné v budoucnosti.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1931, Rv II 784/30.)
Rozsudkem krajského soudu ze dne 11. ledna 1926 bylo žalobci uloženo platiti žalované manželce výživné 250 Kč měsíčně. Strany vedly napotom spor o rozluku, jenž byl rozhodnut pravoplatně (rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 7. února 1930) v ten rozum, že se manželství rozlučuje z viny obou manželů. Usnesením ze dne 23. prosince 1929 byla povolena manželce exekuce k vydobytí výživného za dobu od 25. listopadu 1929 do 24. prosince 1929 a exekuce k zajištění výživného za dobu od 24. prosince 1929 do 24. prosince 1930. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované, by bylo uznáno právem, že nárok žalované z rozsudku ze dne 11, ledna 1926 zanikl a že exekuce povolená usnesením ze dne 23. prosince 1929 jest nepřípustnou. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalované a uznal právem, že nárok žalované strany vymáhaný podle exekučního usnesení ze dne 23. prosince 1929 zanikl, že exekuce podle tohoto usnesení je nepřípustná, odmítl však žalobní žádost, by bylo uznáno, že rozsudek krajského soudu ze dne 11. ledna 1926 pozbyl účinnosti a že nárok žalované strany z téhož rozsudku podle uvedeného usnesení nevymáhaný zanikl. Důvody: Podle § 35 ex. ř. námitky proti exekučně vymáhanému nároku jsou možné, opírají-li se o skutečnosti exekučně vymáhaný nárok stavící nebo zrušující a lze žádati, by bylo uznáno, že exekuce jest nepřípustná. Tomuto ustanovení žalobní žádost nevyhovuje. Žalobce brojí proti nároku z rozsudku krajského soudu ze dne 11. ledna 1926. Brojí tedy i proti části tohoto nároku vymáhané podle usnesení krajského soudu ze dne 23. prosince 1929. Nemohla proto prvá stolice rozhodovati o tom, zda rozsudek krajského soudu ze dne 11. ledna 1926 jest bezúčinný a že nárok žalované z toho rozsudku zanikl. Mohla však vysloviti, že podle usnesení ze dne 23. prosince 1929 vymáhaný nárok žalované strany zanikl a že exekuce dle tohoto usnesení vedená je nepřípustná. Vždyť zjištění, že vymáhaný nárok zanikl, jest tu předpokladem žaloby. První stolice měla tedy odmítnouti další žalobcovu žádost, aby bylo uznáno, že rozsudek ze dne 11. ledna 1926 pozbyl účinnosti a že i nárok podle usnesení ze dne 23. prosince 1929 nevymáhaný zanikl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobce pokud se domáhal výroku, že rozsudek krajského soudu ze dne 11. ledna 1926 pozbyl účinnosti; jinak dovolání obou stran vyhověl a zrušil na dovolání žalované napadený rozsudek ve výroku, jímž bylo uznáno právem, že nárok žalované strany vymáhaný podle exekučního usnesení krajského soudu ze dne 23. prosince 1929 zanikl, a že exekuce dle tohoto usnesení jest nepřípustná, a na žalobcovo dovolání ve výroku, jímž byla odmítnuta, správně zamítnuta žalobní žádost, by bylo uznáno, že nárok žalované strany z rozsudku ze dne 11. ledna 1926 podle onoho usnesení nevymáhaný zanikl a vrátil věc soudu druhé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudku odvolacího soudu odporují obě strany z dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. Žalobcovo dovolání není oprávněné, pokud napadá výrok, jímž byla odmítnuta, správně zamítnuta žalobní žádost, by bylo uznáno, že rozsudek krajského soudu ze dne 11. ledna 1926 pozbyl účinnosti, za bezúčinný mohl by rozsudek prohlášen býti jen na odpůrčí žalobu (§ 6 odp. ř.). O tu však nejde, nýbrž žalobce uplatňuje jen, že nárok, rozsudkem určený, zanikl a tím i právo žalované, jej vymáhati. V tomto bodě nebylo lze dovolání vyhověti. Jinak však jest žalující straně přisvědčiti, že odvolací soud posoudil mylně spor, maje za to, že mohl rozhodovati jen o tom, že zanikl nárok žalované strany vymáhaný podle usnesení z 23. prosince 1929 a že exekuce podle něho vedená jest nepřípustnou, že však nemohl rozhodovati o tom, zda nárok ze zmíněného rozsudku vůbec zanikl. Podle § 35 ex. ř. lze ovšem podati námitky proti nároku jen pokud jest vymáhán exekucí, ale není závady, by s oposiční žalobou proti exekuci, vedené k vydobytí již dospělého výživného a k zajištění výživného na další rok nebyl spojen mezitímní určovací návrh podle § 236 c. s. ř. o zániku nároku na výživné vůbec, nevadí-li tomu předpisy o předmětné příslušnosti soudu. O takový návrh tu jde, pokud se žalobce domáhá výroku, by bylo uznáno, že nárok žalované strany z rozsudku ze dne 11. ledna 1926 podle uvedeného usnesení nevymáhaný zanikl. Otázka příslušnosti jest již rozhodnuta právoplatným rozhodnutím soudu prvé stolice, jímž námitka nepříslušnosti vznesená žalovanou stranou byla zamítnuta.
Jde tedy jen o to, zda nebo na kolik nárok na výživné přisouzený žalované straně zanikl. Rozlukou manželský svazek úplně zaniká a tím zaniká i zákonný nárok rozloučené manželky na výživu podle § 91 obč. zák. — o výživném ze smlouvy to ovšem neplatí — a jen manželi na rozluce podle rozsudku nevinnému náleží proti druhému manželi nárok na dostiučinění podle § 1266 obč. zák. Podle toho nárok na výživu přisouzený žalované proti žalovanému zanikl rozlukou, poněvadž mezi nimi šlo o výživu podle § 91 obč. zák., třebas to strany výslovně ve sporu neuvedly; vyplývá to z nepopřeného tvrzení žalobcova, že byl rozsudkem uznán povinným platiti výživné žalované jako své manželce. Žalovaná nemá nárok na výživné ani z důvodu dostiučiněni podle § 1266 obč. zák., poněvadž rozluka byla povolena z viny obou stran. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že jest nesprávný názor žalované, jež má za to, že nejde v souzeném sporu o skutečnost nárok z rozsudku krajského soudu ze dne 11. listopadu 1926 zrušující. Než přes to soudu dovolacímu nebylo lze rozhodnouti ve věci samé. Třeba uvážiti, od které doby nastaly shora řečené účinky rozluky manželství stran. Účinky ty nevzešly již tím, že nastaly skutečnosti, pro které bylo na rozluku uznáno, nýbrž, poněvadž výrok o rozluce jest výrokem konstitutivním, teprve okamžikem, kdy se rozsudek nejvyššího soudu ze dne 7. února 1930 rozluku vyslovující stal pro strany účinným. To se stalo podle ustanovení § 416 c. s. ř. teprve doručením písemného jeho vyhotovení stranám. Teprve tímto okamžikem zanikl nárok žalované, avšak jen na výživné v budoucnosti teprve splatné a exekuce stala se nepřípustnou, ovšem opět jen pro výživné později splatné, až do toho dne však manželka měla nárok na výživné. Nižší soudy den doručení zmíněného rozsudku nezjistily a, poněvadž uhražovací exekuce a k zajištění byla povolena pro výživné dospívající celkem v době od 25. listopadu 1929 až do 24. prosince 1930, jest patrno, že nebyla nepřípustná exekuce pro výživné splatné v době od 25. listopadu 1929 do doručení rozlukového rozsudku nejvyššího soudu a že v tomto směru žalovaná právem odporuje rozsudku odvolacímu, kterým povolená exekuce byla v celém rozsahu prohlášena nepřípustnou.

Citace:

č. 11222. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 582-584.