NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 6426.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n.).
Pokud nemůže žádati za rozluku podle §u 17 zák. manžel, jenž zavdal příčinu k rozvodu.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1926, R II 319/26.)
K žalobě manželky bylo manželství stran rozvedeno od stolu a lože pro cizoložství manželovo. Napotomní žádost manžela o povolení rozluky podle §u 17 rozl. zák. Soud prvé stolice zamítl, rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Není tu podmínek §u 16 nesp. říz., naopak usnesení nižších stolic dlužno uznati za úplně spravedlivé, při čemž se odkazuje na důvody rozhodnutí č. 5189 sb. n. s. a dodává se vzhledem k vývodům stížnosti ještě toto: Stížnost docela odhlíží od mravní stránky věci, na kterou citované rozhodnutí důraz klade. Je však požadavkem spravedlnosti, by ženy byly proti mužům vzaty v ochranu. Zkušenost totiž ukazuje, že pravidelným jest případ, že manžel tak se chová a s manželkou tak nakládá, že ona, nemohouc toho už snésti, nucena jest vymoci si proti němu rozvod, načež muž dřív neb později, ku kterémuž cíli nechá to často dojíti k rozsudku pro zmeškání, by to bylo kratší, žádá za rozluku, tedy výhodu pro sebe, odvolávaje se na svou vinu v rozvodu zjištěnou jak právě i stěžovatel ve svém návrhu činí. Praxe, která by to povolovala, znamenala by manželům, kteří se chtějí svých manželek zbaviti, protože je omrzely, přímo pobídku, by s nimi tak dlouho zle nakládali, — Čís. 6426 —
1573
až by toho déle snésti nemohly a zakročily o rozvod, který by jim, manželům, rozluku zajistil, a, kdyby manželka ukázala se velmi trpělivou, by zlé nakládání neb jiné ponižující ji chování do té míry stupňovali, až by i andělskou trpělivost zlomili. Není možno návrh, který se dovolává rozvodového rozsudku pro zmeškání a všech vin stěžovatelových v něm obsažených, neupozorniti na to, že mezi těmi vinami jeho je také ta, že se veřejně prones, že »svou ženu, tu mrchu, tejrá co může, ale že se jí zbavit nemůže« (smyslem věrný překlad) a že i tuto větu tedy proti sobě platiti nechati musí. Tohle kdyby právní řád, o němž se přece praví, že spočívá na řádu mravním, dovoloval, nebyl by už právním řádem, protože by se příčil nejprimitivnějšímu mravnímu cítění a tudíž mravnímu zákonu vepsanému přímo ve svědomí lidské, z něhož zákonodárce své právní zákony čerpá. Povědění zákona, že, by rozluku bylo povoliti, musí se věci míti tak, že skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly by už tehdy odůvodnily rozluku, kdyby o ni bylo bývalo žalováno, pojímá ethický výklad v ten rozum, že zákon rozluku povoluje jen tomu manželi, který by byl už tehdy o rozluku žalovati mohl, ne tomu, proti němuž by o ni bylo možno žalováno býti, a toto pojetí vnucuje se tak, že se mu neubránil ani sám návrh, neboť praví, že »důvody rozvodu byly § 13 lit. a) manž. zákona a jiné, vesměs však takové, pro něž by bylo bývalo manželství rozloučeno rozsudkem, kdyby byla bývala paní Anna B-ová žalovala o rozluku a ne o rozvod«. Kdyby byl stěžovatel Jan B. žaloval o rozluku, nebyla by mu byla povolena, a nyní má mu z týchž důvodů, t. j. z jeho vlastní viny, bezdůvodně, an on sám proti manželce žádného důvodu pro rozluku nemá, býti povolena. Kdyby stanovisko stěžovatele bylo správným, byl by mohl ba měl zákon přímo v §u 13 rozl. zák. říci, že každý může žalovati o rozluku i ze své viny, tedy z důvodu vlastního cizoložství proti druhé straně spáchaného a z každého jiného zakázaného činu tam zmíněného, jehož se proti nevinné žalované straně dopustil. Ale pakliť tak, tedy důsledně mohl a měl rozluku dáti vůbec do jednostranné vůle každého z manželů, neboť nač teprve nutiti manžela toužícího po rozluce, by napřed, než jí docílí a aby ji docílil, spáchal nějaký zakázaný čin, jako cizoložství, ztýrání a pod.? Zajisté by to bylo mravnějším. Dokud však zákon nedal to do vůle každého z manželů, ba ani do souhlasné vůle obou, by manželství své rozvázali po libosti — a to posud nedal — tím méně dopustiti chce, by si každý manžel mohl rozluku vynutiti jednostranně svým deliktem. Takovýto důkaz nesprávnosti jistého pojetí neb výkladu zákona nazývá se uvésti je (pojetí neb výklad) ad absurdum a to jest důkaz od jakživa nejsilnější, proti němuž nižádné lpění na slovném znění ničeho nezmůže, je-li tedy pojetí a výklad §u 17 rozl. zák., že každý manžel, tedy i vinný proti nevinnému, a vždy žádati může za rozluku, раk-li je tu už rozsudek povolující rozvod, absurdním, pak neobstojí, i když kdo sebe více bije na jeho znění (»každý«), a musí přijat býti výklad restriktivní, jakého se zákonu dostalo ve zdejším shora citovaném rozhodnutí č. 5189 sb. n. s.

Citace:

č. 6426. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 536-537.