NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Čís. 2591.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
»Hanobením« jest každé úmyslné snížení (zlehčení) vážnosti republiky, vyznačující se tím, že je samo sobě účelem; nelze je omeziti jen na vinění z opovržlivých vlastností a smýšlení; pod ustanovení § 14 čís. 5 zákona nespadá každé hanobení republiky, nýbrž jen takové, které se stalo způsobem surovým nebo štvavým, t. j. bylo-li k němu použito hrubých prostředků (ostrých výrazů, překroucených skutečností) nebo může-li míti v zápětí vyvolání nepřátelského smýšlení proti státu.
Hanobení republiky líčením jí jako státu policejní libovůle a ostouzením jí před cizinci v pohraničním lázeňském místě; podmíněný odklad trestu je tu s hlediska § 35 zákona vyloučen.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1926, Zm I 475/26.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 7. června 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep., vyhověl však v neveřejném zasedání odvolání státního zastupitelství z výroku, jímž byl obžalovanému povolen podmíněný odklad výkonu trestu, a trest uložil obžalovanému nepodmíněně.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného namítá podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že zjištěné výroky obžalovaného (pronesené před shromážděním při slavnosti slunovratu dne 21. června 1925 v Z.) nenaplňují skutkové podstaty přečinu podle § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep., jímž byl obžalovaný uznán vinným. Stížnost má za to, že jde o výroky sice neslušné, ale státu nikterak nebezpečné a tudíž beztrestné. V tvrzení, že každý na republiku nadává, a že v Praze vězí bída ve všech koutech, nelze prý shledávati vinění (republiky) z opovržlivých vlastností a smýšlení, jakého prý by bylo třeba pro pojem hanobení. Za hanobení republiky v tomto smyslu nelze prý pokládali ani označení jí jako »státu policejního«, uváží-li se, že se tím vyjadřuje pouze jistý stupeň vývojový na cestě od středověkého státu feudálního к modernímu státu právnímu, a že také stát policejní vykonal hojnými reformami mnoho záslužného, vyplniv tak své dějinné poslání. Aby bylo hanobení republiky způsobilé snížiti její vážnost neb ohroziti obecný mír v ní, musilo by se podle názoru zmateční stížnosti projeviti zvlášť intensivním způsobem, t. j. musel by pachatel použiti zvláště hrubých výroků, čehož prý v souzeném případě nebylo. Než zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Hanobením rozumí zákon každé úmyslné snížení (zlehčení) vážnosti republiky, vyznačující se tím, že je samo sobě účelem. Stížnost vykládá pojem hanobení příliš úzce, omezujíc jej na vinění z opovržlivých vlastností a smýšlení; proti takovému výkladu mluví obecný význam slova, který je širším, jak právě bylo uvedeno. Jest správné, že není každé hanobení republiky trestné, nýbrž jen takové, které se stalo způsobem surovým nebo štvavým, t. j. bylo-li k němu použito hrubých prostředků (ostrých výrazů, překroucených skutečností atd.), nebo může-li míti v zápětí vyvolání nepřátelského smýšlení proti státu. V souzeném případě jde však o hanobení takto kvalifikované. Obžalovaný snižoval vážnost republiky, tedy hanobil ji tím, že, jak rozsudek zjišťuje, veřejně ve shromáždění před zdejšími i cizími státními příslušníky ji líčil jako stát nikomu nevyhovující a nikoho neuspokojující, na který každý nadává, jako stát, který nekoná svých povinností v ohledu hospodářském a neumožňuje svým občanům ani holé hospodářské existence, protože prý i v hlavním městě jest všude bída a nouze, a jako stát policejní libovůle, nedbající právního řádu. Že použil zejména výrazu o policejním státě ve smyslu hanlivém a nikoliv nezávadném, jak se snaží dolíčiti ve stížnosti, jest patrno z toho, že nemluvil o státu v minulosti a historickém vývoji, nýbrž o Čs. republice v době přítomné, pro kterou je policejní stát již dávno překonaným obdobím a anachronismem, a že ji zlehčoval právě tím, že jí upíral povahu moderního právního státu, označiv ji za stát policejní zvůle, nedbající platných zákonů. Poněvadž nalézací soud vyslovil, že hanobení se stalo způsobem štvavým (nikoliv také surovým), netřeba se příti o to, zda obžalovaný použil k hanobení prostředků dosti ostrých a hrubých, by je bylo lze kvalifikovati také jako surové; stačí, že hanobil způsobem štvavým, t. j. takovým, který mohl míti v zápětí vyvolání nepřátelského smýšlení proti Čs. státu. Že hanobení obžalovaného takto kvalifikované bylo způsobilé snížiti vážnost republiky, po případě i ohroziti obecný mír v ní, usoudil první soud správně; přihlížeje k povaze pronesených výroků, místu činu jazykově smíšenému, obývanému příslušníky obou národností, jakož i k tomu, že hanobení bylo proneseno i před cizími státními příslušníky, zdejších poměrů neznalými. Neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti. Odůvodněno jest odvolání státního zastupitelství z výroku, jímž byl obžalovanému přiznán podmíněný odklad výkonu trestu. Obžalovaný hanobil způsobem štvavým republiku a ostouzel československý stát před širší veřejností, před cizinci v pohraničním lázeňském místě, bez vážného vnějšího podnětu, což svědčí o takovém smýšlení obžalovaného, že jeho polepšení nelze očekávati bez výkonu trestu, a jest také již v zájmu veřejném toho třeba, by podobné výpady proti republice před cizinci nezůstaly beztrestný. Odůvodněnému odvolání bylo proto vyhověti a vysloviti trest nepodmíněně.

Citace:

č. 2591. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 787-789.