NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13122.

Syndikátní nárok.
Nalézací soud trestní není povinen dáti soukromému obžalobci poučení o jeho právech, najmě o opravných prostředcích. Dal-li mu však soudce přes to poučeni, byl povinen dáti mu poučení správné, odpovídající zákonu.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1933, Co I 5/33.) Žalobce domáhal se syndikátní žalobou na okresním soudci a na československém státu náhrady škody mimo jiné proto, že prvžalovaný nedal žalobci v trestním řízení, v němž žalobce vystupoval jako soukromý účastník a jako soukromý obžalobce, poučení o opravných prostředcích. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Praze) žalobu zamítl. Zjistiv, že prvžalovaný dal žalobci poučení v ten rozum, že v trestním řízení pro přestupek § 411 tr. z. nemá opravný prostředek jako soukromý účastník, kdežto ve věci urážky na cti že sice opravný prostředek má, ale s malou vyhlídkou na úspěch, uvedl ke konci důvodů: Avšak i kdyby bylo přesně prokázáno a najisto postaveno, že prvžalovaný poučení o opravných prostředcích žalobci vůbec nedal, je soud toho náhledu, že by ani tato okolnost nemohla založiti syndikátní nárok, ježto neposkytnutí takového poučení soukromému obžalobci není porušením práva, ježto trestní řád v § 268 ukládá předsedovi povinnost poučiti o opravných prostředcích jen obžalovaného, nikoliv i soukromého obžalobce, jemuž celkem přiznána táž práva a působnost jako veřejnému obžalobci (§ 46 r. ř.) a tudíž předpisy vztahující se na obžalovaného nelze rozšiřovati ani obdobně na soukromého obžalobce.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Odvolací soud jest téhož právního názoru jako soud první, že nalézací soud trestní jest sice podle § 3 a 268 tr. ř. povinen dáti obžalovanému řádné poučení o jeho právech, zejména o opravných prostředcích proti rozsudku jej odsuzujícímu, že však povinnost ta není trestním řádem uložena soudu k soukromému obžalobci. Uvedených předpisů, týkajících se výhradně obžalovaného, nelze ani obdobně užiti na soukromého obžalobce, neboť postavení obžalobce a obžalovaného jsou dle trestního řádu podstatně odlišná a nelze imputovati zákonodárci, že, ač přesně vymezil práva obžalovaného a veřejného obžalobce, zapoměl na právo soukromého obžalobce v tomto směru, nýbrž naopak dlužno souditi, když neuznal za záhodno, by soud poučoval veřejného obžalobce o jeho právech, nechtěl ani poučování obžalobce soukromého, jehož postavení v trestním řízení jest obdobné postavení obžalobce veřejného. Posoudil tedy první soud případ v tomto směru po právní stránce správně. Soudce nepotřeboval tudíž soukromému obžalobci dáti žádné poučení o právních prostředcích. Dal-li mu je však přes to, byl ovšem povinen dáti mu poučení správné, zákonu odpovídající. První soud zjistil na základě důkazu svědeckého a důkazu slyšením stran, jakého se žalobci dostalo poučeni, a toto zjištění přejímá i soud odvolací.

Citace:

Čís. 13122. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 663-664.