NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 9198.

Jest právním zájmem na brzkém určení (§ 228 c. ř. s.) neplatnosti smíru, hrozí-li žalovaný exekucí ze smíru, jejž žalobce považuje za nicotný a právně nezávazný.
Za »donucení zvláštními okolnostmi k uveřejnění« ve smyslu § 489 tr. zák. nelze pokládati, že se kdo chtěl uveřejněním pouze vyhnouti vlastnímu stíhání pro urážku na cti.
Neslušným jest nejen jednání, jehož předmět nebo obsah se příčí dobrým mravům, nýbrž i takové, jehož důvod a účel se nesnáší s dobrými mravy.
(Rozh. ze dne 21. září 1929, Rv II 275/28.)
Žalobce učinil o žalovaném výroky, pro něž žalovaný na něho podal žalobu pro urážku na cti. Při hlavním přelíčení učinil žalobce čestné prohlášení, že urážlivé výroky byly bezpodstatné, čestné prohlášení bylo velmi obsáhlé, jeho vývody týkaly se najmě života soukromého a rodinného a žalobce se v něm zavázal též uvésti jeho obsah ve všeobecnou známost v obcích G., T. a Sch. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce, by bylo uznáno právem, že čestné žalobcovo prohlášení jest nicotné (neplatné), pokud jest v něm obsažen závazek žalobcův uvésti obsah prohlášení ve všeobecnou známost v obcích G., T. a Sch. Žalobu opodstatňoval mimo jiné tím, že by mu neprospělo, kdyby se odvolával jen na to, že uveřejnil zprávy, jež mu byly dány žalovaným na vysvětlenou, ježto by byl podle zákona jako rozšiřovatel takových zpráv bezprostředně zodpovědným a musel by očekávati trestní odsouzení, ano ve vývodech, jež by bylo uveřejniti, jde z větší části o skutečnosti života soukromého a rodinného. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl mimo jiné i proto, že neshledal podmínek určovací žaloby. Odvolací soud vyhověl odvolání potud, že prohlásil smír neplatným ohledně povinnosti žalobcovy uvésti ve všeobecnou známost některé statě smíru. Ohledně přípustnosti určovací žaloby uvedl v důvodech: Žalobce napadá právem stanovisko prvého soudu, že žalobní žádání o určení jest pochybené, ježto zjištění platnosti nebo neplatnosti ustanovení listiny, zde čestného prohlášení, podepsaného stranami u soudu, nemůže býti předmětem určovací žaloby podle § 228 c. ř. s. Žalobce zavázal se v trestní věci smírem při hlavním přelíčení, že uveřejní čestné prohlášení obsahu uvedeného v odstavci I až III způsobem uvedeným v odstavci III. Byv vyzván dopisem zástupce žalovaného, by splnil tento závazek pod důhonem práva, stojí žalobce v žalobě, o niž tu jde, na stanovisku, že závazek jest neplatným podle § 879 obč. zák., příče se dobrým mravům. Uplatňuje tudíž nicotnost smíru pokud se týče závazku jím převzatého, tudíž nicotnost práv, jež žalovaný z tohoto smíru pro sebe vyvozuje. Zájem na bezodkladném zjištění této povinnosti jest v tom, že žalobci jinak hrozí exekuce podle § 354 ex. ř. se všemi škodlivými následky exekuce. Stanovisko žalované, že žaloba jest již proto nepřípustná, že jest žalobce dostatečně chráněn výslechem podle § 358 ex. ř., nelze sdíleti. Účelem tohoto výslechu není, dáti dlužníku příležitost, by vznesl námitky proti vykonatelnému nároku, ježto tyto námitky mohou podle § 35, druhý odstavec, ex. ř. býti uplatněny jen žalobou, a to žalobou podle § 35 nebo § 39 čís. 5 ex. ř. (Neumann: Exekuční řád při § 358). Před povolením exekuce lze však nicotnost exekučního titulu za předpokladů určovací žaloby uplatňovati jen touto žalobou (sr. Nowak n. ř. čís. 1386).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel neprávem uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Při určení nicotnosti smíru, jímž žalobce převzal určité plnění, nejde jen o určení pouhé skutečnosti, nýbrž o určení právní nezávaznosti smíru, tedy o neexistenci práva žalovaného a jemu odpovídající povinnosti žalobcovy. Žaloba je tedy zápornou žalobou určovací. Sám zákon zná takové žaloby, na př. v §§ 35, 36, 39 čís. 5, 232 ex. ř. a v čl. XXIX a XXX uvoz. zák. k exekučnímu řádu. Právní zájem na brzkém určení odůvodnil správně již odvolací soud. Nejde jen o hospodářský zájem žalobce, an mu žalovaný hrozí exekucí ze smíru, který žalobce považuje za nicotný a právně nezávažný a prohlášení nicotnosti domáhá se z důvodu, že neuznává právo žalovaného. Rovněž právem pokládá odvolací soud ustanovení smíru uvedená ve výroku jeho rozsudku za neplatná podle § 879 obč. zák. Odvolací soud dovozuje neplatnost těchto ustanovení z neslušnosti, poněvadž by uveřejnění určitých odstavců prohlášení žalobcova mohlo míti v zápětí jeho soudní stíhání, protože se jím mají veřejně oznámiti po případě urážlivé skutečnosti ze života soukromého nebo rodinného, týkající se třetích osob. V převzetí závazku, uveřejniti takové skutečnosti, spočívala by však nejen neslušnost, nýbrž dokonce převzetí závazku právem zakázaného, pokud ovšem by v uveřejnění spočíval čin trestný a uveřejnění to tedy se nestalo za podmínek §§ 489 a 490 tr. zák., kdy jest trestnost urážky vyloučena, totiž, když urážející byl zvláštními okolnostmi k uveřejnění donucen. Ale za takové donucení nelze pokládati, že se žalobce chtěl uveřejněním vyhnouti jen vlastnímu stihání pro urážku na cti. Takovým způsobem nelze ospravedlniti, by urážlivým prohlášením byla napadena čest třetích osob, tedy by kalumnie zůstávala beztrestnou proto, že se k ní zavázal někdo z důvodu, by sám pro vlastní jím pronesené urážky ušel trestu. Pokud tedy v prohlášení žalobcově, jež mělo býti uveřejněno, by se napadala čest cizí, třeba se dělo uveřejnění pravdivých skutečností, ale bez donucení zvláštními okolnostmi, bylo by prohlášení to nezávazným proto, že měl jím býti vykonán čin trestný, tedy čin zakázaný zákonem. K zakázanosti by ovšem nestačila pouhá možnost žaloby pro urážku na cti, kdyby nebyla opodstatněna. Ale není ani potřeba rozbírati, zda jest správný názor odvolacího soudu, že výroky v rozsudku odvolacího soudu uvedené jsou urážlivé a trestné a zda tento jejich ráz dovolatel po právní stránce právem napadá, a dále, zda se tato výtka týká celého obsahu třetího odstavce onoho prohlášení. I bez takového předpokladu jde o smír příčící se slušnosti. Na žalobci bylo žádáno, aby za účelem smytí urážek jím pronesených (že žalovaný je otcem nemanželského dítka Antonie K-ové, že se k vůli němu zastřelil jeden továrník, protože ho žalovaný nepodporoval, že žalovaný nemá sluchu pro místní potřeby, že jeho chování k bratru je nelaskavé a nepěkné), veřejně prohlásil v několika obcích na vysvětlenou, že vzal na vědomí a že mu byla přesvědčivě prokázána řada skutečností ze soukromého života žalovaného, které opodstatňují odvolání urážek. Ale z přednesu obou stran plyne, že žalobci přesvědčivý důkaz o těchto skutečnostech žalovaným podán nebyl. Prostě mu bylo předloženo znění obšírného prohlášení, by si je pročetl a podepsal, má-li ujíti potrestání pro urážku na cti. Žalobce měl tedy proti pravdě veřejně prohlásiti, že mu byla řada skutečností přesvědčivě prokázána, ač to pravda nebylo a ač se o pravdivosti obsahu prohlášení ani v krátké lhůtě dané mu k pročtení ani přesvědčiti nemohl. Za těchto okolností je převzetí závazku žalovaného neslušné. Zákon pokládá za neslušné nejen jednání, jehož předmět neb obsah se příčí dobrým mravům, ale i takové, jehož důvod a účel s dobrými mravy se nesnáší (Zpráva just. kom. str. 339), uloženo-li totiž něco za povinnost, co podle slušnosti za ni uloženo býti nemělo vzhledem k okolnostem případu. Podle toho příčí se slušností odst. 3 sporného prohlášení proto, že žalobce měl prohlásiti nepravdu v tom směru, že mu byla pravdivost skutečnosti přesvědčivě prokázána.

Citace:

č. 9198. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 289-292.