Č. 4197.
Živnostenské právo: O předpokladech pro odnětí koncese hostinské pro neprovozování podle § 57, odst. 2. živn. ř.
(Nález ze dne 4. prosince 1924 č. 21551).
Věc: Jana K. v T. proti ministerstvu obchodu stran odnětí koncese hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v L. odňala výměrem z 23. března 1922 podle § 57, odst. 2 živn. ř. st-lce hostinskou a výčepnickou koncesi v T., propůjčenou jí výměrem z 21. srpna 1901, poněvadž provozování této koncese bylo déle než po dobu 6 měsíční přerušeno, a prohlásila tuto koncesi za zaniklou. Tento výntěr byl pořadem instancí nař. rozhodnutím potvrzen.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 57, odst. 2 živn. ř. může býti koncese hostinská a výčepnická odňata, když její provozování po dobu šesti měsíců se přeruší. Jak ze spisů správních je patrno a jak ani stížnost sama nepopírá nebyla živnost st-lčina od roku 1917 až do jejího odnětí, tedy déle než po dobu 6 měsíců fakticky provozována. Stížnost namítá, že nebylo st-lce pohroženo odnětím koncese a nebyla jí dána příležitost, aby její provozování opět počala. Tuto námitku nemohl nss uznati důvodnou, poněvadž zákon opatření dle § 57, odst. 2 živn. ř. neváže na podmínku, že strana před jeho vydáním byla vyzvána k faktickému vykonávání živnosti a že jí bylo pro případ neuposlechnutí pohroženo odnětím.
Stížnost namítá dále, že st-lce byly daně ze živnosti připadající stále předpisovány a jí po celou dobu války placeny. Také tato námitka je bezdůvodná, neboť z okolnosti, že na základě zák. o d. os. se daň předpisuje též ze živností odpočívajících, t. j. fakticky nevykonávaných, nelze ničeno dovozovati pro obor práva živn., když živn. řád právě k nevykonávání živnosti určité následky připíná.
Míní-li však stížnost touto námitkou dovozovati, že st-lka neměla v úmyslu přerušiti provozování koncese, dlužno podotknouti, že v tomto úmyslu samotném nelze spatřovati překážky pro použití § 57, odst. 2. živn. řádu, nebyly-li učiněny žádné kroky k skutečnému provozování živnosti.
Stížnost namítá dále, že st-lka byla donucena přerušiti provozování živnosti v době válečné z nedostatku potravin a nápojů, protože se její provozování nevyplácelo, jakož i proto, že byla po úmrtí svého manžela a odchodu svého syna do vojenské služby samotná. Leč i kdyby bylo lze dáti stížnosti v tom směru za pravdu, mohly by tyto okolnosti míti význam jen v době války nebo snad i v první době poválečné.
Stížnost ani netvrdí, že by v pozdější době, zejména v době od konce války až do odnětí koncese bylo provozování koncese st-lce znemožněno okolnostmi jejímu vlivu se vymykajícími, takže nebylo by zde aspoň 6měsíčního dobrovolného přerušení v provozování koncese, a že by snad z tohoto důvodu bylo použití § 57, odst. 2, živn. ř. neoprávněno; nemohl proto uznati nss ani tuto námitku důvodnou.
Pokud stížnost konečně uplatňuje, že dům st-lky je svou polohou pro provozování koncese zvlášť způsobilým a-že odnětí koncese utrpí st-lka značnou materielní újmu, má patrně na mysli, že tyto okolnosti měly býti pro úřad důvodem, aby upustil od odnětí koncese bez ohledu na to, že byly dány zákonné předpoklady pro toto opatření. Jsou-li však dány podmínky § 57, odst. 2 živn. ř., nemohou uvedené okolnosti pro posouzení zákonitosti opatření úřadu přicházeti vůbec v úvahu, a nemohl se proto nss těmito námitkami stížnosti zabývati.