NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 4768.

Nezapravil-li vyrovnací dlužník splátku vyrovnací kvóty včas, není věřitel povinen, by ještě zvláště prohlašoval, že pokládá lhůty za propadlé a že požaduje zaplacení celé pohledávky, aniž musí odmítnouti dodatečně ho došlé vyrovnací splátky, by dal zřejmě na jevo, že trvá na zaplacení celé pohledávky.
Vymáhající věřitel může se sice rozhodnout!, že chce se i po opožděné splátce obmeziti pouze na vymáhání splátek, avšak musí tento svůj úmysl projeviti zřetelně. Nemá významu, že dlužník dodržel předchozí splátky přesně a splátky, následující opožděné splátce, učinil ještě před jich splatností. Lhostejno, zda opoždění se stalo ze zlého úmyslu či z jiné, třebas nezaviněné příčiny.
Po skončení vyrovnávacího řízení není bráněno ani dlužníkovi, by neposkytl, ani věřiteli, by nepřijal na pohledávku, jež podléhala účinkům vyrovnacího řízení, více, než se dostává dle vyrovnacího řízení jiným.
(Rozh. ze dne 3. března 1925, Rv I 237/25.)
Dle soudně potvrzeného vyrovnání měl žalovaný zaplatiti věřitelům, к nimž náležela i žalující firma, kvótu 35%, splatnou 10% do 4 měsíců po právoplatném potvrzení vyrovnání, dalších 25% pak ve lhůtách 60denních po 5% počínaje po splatnosti první lhůty. Pro případ nedodržení té které splátky měla obživnouti pohledávka plnými 100% se ztrátou lhůt. První čtyři splátky žalovaný řádně dodržel, pátou splátku, dospělou dne 4. června 1924, zapravil však teprve dne 11. června 1924. Žalobu, domáhající se zaplacení celé zbývající pohledávky, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Pro rozhodnutí jest směrodatnou otázka, zda nedodržením splátky, dospělé dne 4. června 1924, nastala ztráta lhůt a tím i splatnost celé zbývající pohledávky. K otázce té dlužno přisvědčiti. Ujednání o splatnosti vyrovnávací kvóty ve smluvených a přesně stanovených lhůtách jest ve směru tom jasné a určité a nedovoluje pochybnosti o tom, že povinností dlužníka bylo, by jednotlivé splátky přesně a za všech okolností dodržel. Nedodržel-li jen jediné splátky a překročil-li splatnost i jen o jediný den, způsobil tím, že následky doložky o oživnutí celé pohledávky plnými 100%, pokud dosud zaplacena nebyla, a tím i ztráta lhůt samy sebou nastaly. Okolnost, že žalobce nepoužil ihned svého práva z oné doložky, jakmile uplynul den dospělosti páté splátky a že přijal i tuto splátku, žalovaným až 11. června 1924 mu poukázanou, nemůže žalovanému býti ku prospěchu a nelze spatřovati v těchto okolnostech snad mlčky vyslovený projev vůle žalobce, kterým by byl prominul žalovanému následky opožděného zapravení páté splátky. Nedodržením této splátky oživla celá pohledávka co do nezaplaceného zbytku a zároveň nastala ztráta lhůt a byl žalobce proto oprávněn žádati nyní na žalovaném zaplacení celého zbytku. Okolnost, že žalovaný dřívější splátky v čas zapravil a že poslední splátku dokonce dříve zapravil, nemůže ho rovněž sprostiti povinnosti k zapravení zbytku celé pohledávky. Nelze souhlasiti s náhledem soudu prvé stolice, dle něhož nárok žalobní prý není též proto odůvodněn, poněvadž uplatňování celé pohledávky příčí se zásadě §u 46 (3) vyr. ř., dle kterého všem věřitelům, přednostního práva nepožívajícím, měřeno má býti stejně a nelze připustiti, by jednomu věřiteli na úkor ostatních se dostalo výhody. Tato zásada zde nikterak nebyla porušena, neboť doložka o oživnutí původních pohledávek vztahuje se na všechny věřitele a z důvodu toho mohou jí použiti všichni věřitelé, ohledně jejichž pohledávek žalovaný nedodržel lhůt v narovnání stanovených. Právě naopak bylo to v moci žalovaného, by oživnutí celé pohledávky a ztrátě lhůt platebních včasným jich dodržením zabránil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, jež uplatňuje jedině důvod nesprávného právního posouzení, nelze přiznati oprávnění. Nelze souhlasiti s názorem dovolatelovým, že věřitel byl povinen zvláště ještě prohlásiti, že lhůty pokládá za propadlé a že požaduje zaplacení celé pohledávky. Následky tyto byly již stanoveny ve vyrovnání pro případ, že vyrovnací dlužník přesně nedodrží stanovené splátky, nastávají tedy splněním této podmínky samy sebou (§ 897 a 699 obč. zák.) a dlužník musí s nimi počítati, nevyhověl-li úplně povinnostem z vyrovnání. Vyrovnání přináší dlužníkovi určité výhody a věřitelům újmy, proto musí vyrovnací dlužník toho dbáti, by podmínky vyrovnání přesně splnil a, neučiní-li tak, při čemž jest lhostejno, z jakého důvodu (§ 699 obč. zák.), nastává pro něho závazek a pro věřitele právo z obživlé původní pohledávky. Podmínka vyrovnání o obživnutí původní pohledávky, jak byla smluvena, nastává nyní již dle zákona (novela ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. а n.), k čemuž vedly naléhavé potřeby dle získaných zkušeností, by se dostalo ochrany věřitelům, když již vyrovnáním poskytují slevy ze svých pohledávek, že vyrovnání bude také dlužníkem dodrženo v čas a zcela přesně pod následky, jaké již dříve také dle prvého odstavce §u 57 vyr. ř. nastávaly. Nemůže tedy dlužník namítati, že, neprohlásí-li se věřitel po nedodržení vyrovnání ihned určitě, že požaduje celou pohledávku, octl by se dlužník v nejistotě. Následky přesného nesplněni vyrovnání byly již napřed v něm určeny a dlužník musí s nimi počítati. Právem tedy podotkl odvolací soud, že stanovený den splatnosti upomíná již sám dlužníka na jeho povinnosti. Věřitel nemusí odmítnouti dodatečně došlé vyrovnací splátky, by dal zřejmě na jevo, že trvá na zaplacení obživlé celé pohledávky. Jest to jeho právo (§ 1415 obč. zák.). Ale bylo zjištěno, že žalobce ihned dopisem z téhož dne, když byl vyrozuměn o opožděném dojití splátky, oznámil žalovanému, že následkem nedodržení splátek a ztráty lhůt žádá zaplacení celého zbytku své pohledávky. Jest tedy neudržitelným názor dovolatelův, že žalobce, přijav poukázanou pátou splátku dne 12. června 1924, prominul opoždění. Věřitel může přirozeně i tehdy, když dlužník ukázal se v dodržení vyrovnání liknavým, spokojiti se vůči němu i nadále pouze vymáháním vyrovnacích splátek a dáti na jevo, že z nedodržení vyrovnání nečiní důsledků dle ujednané doložky. Avšak to by byl musel žalobce zvláště a způsobem zcela zřetelným vyjádřiti. Toho nejen neučinil, nýbrž na- opak dal zřejmě na jevo opačnou vůli. Nemá významu, jak již podotkl odvolací soud, ta okolnost, že žalovaný dodržel předcházející splátky přesně a po páté opožděné splátce následující částky zaplatil ještě dříve, než nastal den jejich splatnosti. Bylo také již shora zmíněno, že nerozhoduje, zdali opoždění se stalo ze zlého úmyslu nebo z jakékoliv jiné, třeba nezaviněné příčiny, protože ujednání o vyrovnání, podobné jak to činí též zmíněný čl. 3. nov. čís. 99/23 v tom ohledu nerozeznává. Nemůže býti řeči o nestejnosti mezi žalobkyní a ostatními věřiteli. Zákon v §u 46 (3), 47 a 50 (3) vyr. řádu zapovídá pouze zvláštní úmluvy, dle nichž se má před uzavřením vyrovnání, nebo v době mezi uzavřením a pravoplatným potvrzením vyrovnání dostati některému věřiteli zvláštních výhod na úkor druhých. Po skončení vyrovnávacího řízení nemůže býti bráněno ani dlužníkovi, by neposkytl, ani věřiteli, by nepřijal na pohledávku, jež podléhala účinkům vyrovnacího řízení, více než jiným dle vyrovnání se dostává. Ale v tomto případě bylo ve prospěch všech věřitelů vyrovnání ujednáno, že, omešká-li se dlužník s dodržením vyrovnacích kvot, obživnou původní jejich pohledávky a nastane ztráta lhůt.

Citace:

č. 4768. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 466-468.