NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 11777.

Váleční poškozenci: * Dobrá víra ve smyslu § 31 odst. 3 zák. č. 133/30 Sb. není dána, když důchodce nesplnil ohlašovací povinnost, uloženou mu §em 31 odst. 2 zák. č. 142/20 Sb. ve znění zák. č. 39/22 Sb. a zák. č. 133/30 Sb.
(Nález ze dne 5. března 1935 č. 12810/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 10009/32.
Věc: Marie Š. v B. (adv. Dr. Jindř. Lebeda z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Vojt. Elsnic) o náhradu přeplatku vdovského důchodu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. úřad pro válečné poškozence v Brně přiznal výměrem z 11. července 1932 st-lce za dobu od 1. ledna do 31. července 1931 vdovský důchod ročních Kč 600'—, drahotní přirážku ročních Kč 300'—, úhrnem požitky roční Kč 900'—. Zároveň vyslovil, že je povinna vrátiti částku 3467 Kč 50 h jako přeběrek vzniklý za dobu od 1. ledna 1924 do 31. ledna 1927 a že celého přiznaného důchodu bude použito k úhradě tohoto přeběrku. Dodáno bylo, že výhoda stanovená odstavcem 3 § 31 zák. č. 133/1930 Sb. na st-lku se nevztahuje, poněvadž při svém příjmu za léta 1924 až 1926, který byl mimo to uváděn ve výměrech o dani z příjmu, musela si býti vědoma, že po uvedenou dobu neměla nároku na vdovský důchod, takže nelze míti za to, že pobírala od 1. ledna 1924 do 31. ledna 1927 důchod v dobré víře.
Dalším výměrem z téhož dne byly st-lce přiznány od 1. srpna 1931 požitky roční úhrnnou částkou 1710 Kč, a bylo vysloveno, že doplatek za dobu od 1. ledna 1931 do 31. července 1932 v částce Kč 2235 bude sražen k částečné úhradě přeběrku shora uvedeného, a že zbytek tohoto přeběrku 1232 Kč 50 h bude uhražován od 1. srpna 1932 celým přiznaným důchodem.
Stížnost, kterou podala st-lka na výměr zem. úřadu pro válečné poškozence v Brně z 11. července 1932, pokud jím byl jí předepsán k náhradě přeplatek za dobu od 1. ledna 1924 do 31. ledna 1927 v částce 3467 Kč 50 h, zamítl žal. úřad a potvrdil tento výměr v tomto rozsahu.
K odůvodnění bylo uvedeno toto: »Vzhledem k výši příjmů v jednotlivých směrodatných létech 1923 a 1924 po Kč 14000, 1925 Kč 15000 mohla si býti jmenovaná beze zvláštních bližších znalostí vědoma, že nárok na důchod vzhledem k překročení hranice důchodové jí nepřísluší. Proto v tom, že neohlásila včas příslušných změn, majících vliv na důchod vdovský, lze spatřovati úmysl, domoci se důchodu jí nepříslušejícího. Zem. úřad tedy správně podle ustanovení § 31 odst. 2 a 3 zák. o požitcích válečných poškozenců ve znění zák. č. 133/1930 Sb. a podle prov. nař. č. 87/1932 Sb. předepsal přeplatek k náhradě.«
Ve stížnosti na toto rozhodnutí podané uvádí st-lka, že je obchodnicí bez předchozího vzdělání a že následkem svého povolání neměla možnosti opatřiti si znalost příslušných předpisů zákonných. Tvrdí, že byla v dobré víře, že důchod byl jí přiznáván na základě příjmu zjištěného každého roku berní správou. Musila se starati o několik nezaopatřených dětí, což znamenalo zvýšení přípustné hranice příjmové. Nejde o žádný z případů, kdy podle výnosu min. soc. péče, jímž byl pojem dobré víry zevrubně určen, nelze předpokládati, že zaopatřovací požitky byly v dobré víře přijaty. Vychází-li nař. rozhodnutí z předpokladu, že st-lka jednala ve zlém úmyslu, pak opírá se o ničím neodůvodněnou domněnku a je vadné i proto, že st-lce nebyla sdělena výše hranice příjmů, při jejímž dosažení pozbyla nároku na důchod.
Namítá tedy st-lka především, že není povinna vrátiti přeplatek zaopatřovacích požitků, které jí byly vyplaceny na základě zák. o válečných poškozencích, poněvadž nejednala ve zlém úmyslu, nýbrž v dobré víře.
Ve 3. odst. § 31 tohoto zák. ve znění zák. ze 17. září 1930 č. 133 Sb. se stanoví, že byly-li zaopatřovací požitky přiznány neb likvidovány ne- právem nebo částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče přeplatek takto vzniklý sraziti z požitků nejvýše za uplynulou dobu tří let od splatnosti požitků. Z ustanovení toho vyplývá a contrario, že nebyl-li příjemce zaopatřovacích požitků přeplacených, resp. neprávem vyplacených v dobré víře, že lze požadovati jejich vrácení beze všeho časového omezení. Zákon nestanoví pojmu dobré víry. Činí tak vl. nař. ze 3. června 1932 č. 87 Sb., jímž byla některá ustanovení vl. nař. ze 7. prosince 1922 č. 363 Sb. provádějícího zák. o požitcích válečných poškozenců pozměněna, po případě doplněna. K výkladu § 31 zák. zařazuje se tam ustanovení, že přijetí důchodu v dobré víře možno předpokládati, jestliže důchodce nedomohl se výplaty důchodu úmyslným zatajením nebo úmyslným předstíráním skutečností, rozhodných pro nárok na důchod.
Žal. úřad usuzuje na nedostatek dobré víry z toho, že st-lka neoznmila, že její roční příjem překročil hranici stanovenou v § 2 zák. o válečných poškozencích pro nárok na požitky podle tohoto zákona. Podle 2. odst. § 31 tohoto zák. jsou důchodcové povinni oznámiti ihned Zem. úřadu pro péči o váleč. poškozence každou změnu ve svých poměrech, jež se dotýká podmínek, za nichž důchod byl přiznán a vyměřen, a ručí za škodu vzniklou opomenutím této povinnosti. Poněvadž výše ročního příjmu válečného poškozence jest podle I. hlavy cit. zák. rozhodná jak pro nárok na důchod, tak i pro výši důchodu, jest samozřejmo, že výše ročních příjmů jest takovou podmínkou, jakou má na mysli cit. předpis § 31 a že jest proto důchodce povinen, zpraviti Zem. úřad pro vál. poškozence o svých příjmech, aby mohl o otázce přiznání důchodu, resp. o stanovení jeho výše rozhodnouti. Neučinil-li důchodce zadost této své povinnosti, ručí za škodu tím způsobenou, tudíž musí vrátiti to, co následkem tohoto opomenutí neprávem přijal.
Dobrá víra ve smyslu 3. odst. § 31 zák. č. 133/30 Sb. předpokládá, že příjemce nemá na nesprávném přiznání neb likvidování zaopatřovacích požitků žádné viny, že tedy v případech, kde jest mu uložena povinnost oznamovací, jí řádně vyhověl.
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i důvodová zpráva k vládnímu návrhu tohoto zák. (č. tisku 233/1930), která k 3. odst. § 31 připomíná, že toto ustanovení řeší otázku náhrady neprávem vyplacených důchodů shodně s ustanoveními § 9 zák. č. 287/1924 Sb., kterým se částečně mění některé předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních, státních a některých jiných veřejných zaměstnanců a pozůstalých po těchto zaměstnancích, a § 26 zák. č. 288/1924 Sb., kterým se mění některé předpisy o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich. Důvodová zpráva k zmíněnému § 9 zák. č. 287/24 Sb. (č. tisku 5010/24) výslovně praví, že »omezení státní správy žádati náhradu za ne více než uplynulá 3 léta týče se jen případů, kde poživatel přijal částku vyšší neb nesprávně přiznanou neb likvidovanou v dobré víře, a není tu tedy časového omezení, neměl-li příjemce dobré víry. Tento blahovolný zřetel jest však nemístný tam, kde přiznání neb další výplata požitků závisí na tom, splnil-li oprávněný svoji povinnost ohlásiti okolnosti podmiňující jeho nárok, jak tomu jest u drahotních požitků. Tam nutno zachovati dosavadní pravidla, že se neprávem přijatý požitek sráží vždy za celou uplynulou dobu, neboť by jinak blahovolné ustanovení vpředu zmíněné svádělo k zanedbávání ohlašovací povinnosti a tím vedlo k přeplatkům a často k svízelnému řízení správnímu ...« A dále se praví: »Důvody směrodatné pro zavedení těchto ustanovení neomezují se jen na odpočivné a zaopatřovací požitky plynoucí ze zásad tohoto zákona, nýbrž jsou rázu všeobecného. Jest proto žádoucno ..., aby stát mohl žádati vždy náhradu toho, co neprávem přiznáno nebo k výplatě poukázáno a aby tím byl chráněn proti škodě, která by mu vznikla omylem jeho zaměstnanců, po případě i zlou vůlí nejen příjemců samotných, nýbrž i zaměstnanců státních.«
Upravuje-li ustanovení 3. odst. § 31 zák. č. 133/30 Sb. otázku náhrady neprávem vyplacených důchodů shodně s ustanoveními § 9 zák. č. 287/1924 Sb., pak ovšem pro výklad pojmu dobré víry po rozumu 3. odst. § 31 zák. č. 133/30 Sb. přichází v úvahu připomínky důvodové zprávy k § 9 zák. č. 287/1924 Sb. Že st-lka neoznámila změnu ve výši svých příjmů Zem. úřadu pro péči o vál. poškozence jest nesporno. Nesplnila-li povinnost jí zákonem uloženou, přivodila vlastním zaviněním, že jí byl vyplácen důchod podle zákona o válečných poškozencích, ačkoli neměla na něj nároku. Nelze tudíž u ní mluviti o dobré víře při přijímání důchodu. Tvrzení, že opomenula učiniti oznámení o změně svých příjmů z neznalosti zák., je bez významu, poněvadž podle § 2 o. z. o. neznalost zák. neomlouvá. Bezdůvodná je výtka, že st-lce nebyla oznámena výše hranice ročního příjmu, jejímž dosažením přestal pro ni nárok na zaopatřovací požitky podle zák. o vál. poškozencích, neboť není předpisu, který by úřadu takovou povinnost ukládal.

Citace:

Č. 11777. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 604-607.