K § 2, odst. 1 zák. č. 221/1924 S b. z. a n. — Výdělečné zaměstnání státního pensisty, třebaže jest jeho zaměstnáním jediným, může býti zaměstnáním vedlejším, nemůže-li býti hodnoceno jako životní postavení a základ jeho existence. — Naříkaným rozhodnutím nevyhověla zemská správa politická v Brně odvolání dra Ignáce Robitschka — stěžovatele z rozhodnutí okresní správy politické v Hodoníně ze dne 21. prosince 1926, č. 29055, jímž potvrzen platební výměr okresní nemocenské pojišťovny v Hodoníně, č. kat. 1612, předpisující stěžovateli za Rudolfa Floryána, zaměstnaného v jeho advokátní kanceláři, nemocenské pojistné za dobu od 1. července do 28. srpna 1926. V odůvodnění se praví, že vrchní soudní oficiál v. v. Rudolf Floryán nastoupením služby v advokátní kanceláři se stal zaměstnancem soukromým a nelze proto na něho použiti § 5, lit. a) zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n.; činnost jeho v advokátní kanceláři byla jeho jedinou výdělečnou činností, ježto pobírání pense z dřívějšího zaniklého povolání není příjmem z výdělečné činnosti. Tím odpovědělo naříkané rozhodnutí na námitky stěžovatelovy, že Rudolf Floryán jest vyloučen z nemocenského pojištění podle předpisu § 5, lit. a) cit. zákona, ježto jest státním pensistou, a rovněž podle předpisu § 2, odst. 1. cit. zákona, poněvadž činnost pensisty v advokátní kanceláři jest kvalifikovati za zaměstnání ve2.1dlejší. O stížnosti, jež opakuje námitky právě uvedené, uvážil Nejvyšší správní soud toto: Žalovaný úřad posoudil daný případ podle citovaného zákona č. 221 Sb. z. a n. z r. 1924 a stížnost tomuto právnímu stanovisku neodporuje, zejména nenamítá, že by tu snad šlo o případ, na nějž se vztahuje zákon ze dne 1. července 1926, č. 117 Sb. z. a n. Nemůže proto ani Nejvyšší správní soud po této stránce přezkoumávati zákonitost naříkaného rozhodnutí. Podle § 5, lit. a) zákona č. 221 z r. 1924 jsou vyloučeni z povinného nemocenského pojištění zaměstnanci státu a jiných zde jmenovaných instituci, kteří mají v případě nemoci nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku, Nevylučuje tedy předpis ten pensisty státní a to důsledně, poněvadž tyto osoby v této vlastnosti již z předpisu § 2 jsou vyloučeni z nemocenského pojištění, ježto nevykonávají práce a služby, jak to předpokládá § 2 pro založení pojistné povinnosti. Zaměstnání v advokátní kanceláři není zaměstnáním ve službách státu a institucí v cit. § 5. uvedených, nýbrž zaměstnáním soukromým a jest proto jedině rozhodným, zdali jsou tu předpoklady § 2, odst. 1 cit. zákona, jenž podrobuje nucenému pojištění toho, kdo vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Tu přichází v úvahu námitka stížnosti, že zaměstnání Rudolfa Floryána u stěžovatele j а k o zaměstnání vedlejší nepodléhá pojistné povinnosti dle cit. § 2, jež jest založena na úvaze, že státní úředník v pensi nemůže vykonávati jiného zaměstnání nežli příležitostného a vedlejšího, ježto podléhá i v pensi všem normám disciplinárním, pro aktivního úředníka platným, neztrácí nikdy charakteru státního úředníka a zdrojem jeho příjmů zůstává služba státní. Nelze prý nahlédnouti, že by činnost státního zaměstnance ve
56 výslužbě, který po několik měsíců vypomáhal v advokátní kanceláři, bylo lze kvalifikovati jinak, než jako příležitostní a vedlejší. Především dlužno připomenouti, že během řízení stěžovatel netvrdil, že činnost Floryánova, snad pro krátkou dobu svého trvání, byla příležitostní. Neměl proto ani úřad podnětu, aby s tohoto hlediska sporný případ posoudil a nemůže tudíž ani nejvyšší správní soud podle předpisu § 5 zákona o správním soudě touto otázkou, jež pořadem správních stolic nebyla vyřešena, se zabývati. Pokud jde o námitku stěžovatelem již během řízení uplatňovanou, že činnost Floryánova v advokátní kanceláři stěžovatelově byla jeho zaměstnáním vedlejším, neuznal ji úřad za důvodnou, vycházeje z právního názoru, že o vedlejším zaměstnání ve smyslu § 2. odst, 1 zákona č. 221/24 nelze mluviti, je-li zaměstnání to, jako v daném případě, jedinou výdělečnou činností zámětnance. Názoru tomu nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčiti. Právě citovaný zákon č. 221/1924 neprovedl žádné změny v okruhu osob pojištění podrobených, tak jak byl dosud vymezen § 1, odst. 1 zákona č. 268/1919. A stejně, jako zákon č. 268/1919 nedefinuje v § 2 použitého pojmu „zaměstnání vedlejšího“. Je proto na snadě, že nemíní ani ničeho měniti na výkladu, jenž se tomuto pojmu dostal v praxi a judikatuře tohoto soudu. Zdejší nález ze dne 31. prosince 1924, č. 13760/23 Boh. A 4285/24, vyslovil v tom směru, že při řešení otázky, zda některá činnost jest zaměstnáním vedlejším, jest v každém jednotlivém případě zkoumati, v jakém poměru jest činnost ta k celkové hospodářské a sociální situaci té které osoby (srovnej také Boh. A 5486/26). Není proto třeba, aby tu stály proti sobě různé činnosti téže osoby, nýbrž rozhodným jest, zda s hlediska hospodářského nebo sociálního jeví se činnost, o niž tu jde, zaměstnáním podružným, t. j. takovým, jež nelze v konkrétním případě s hlediska právě vytčeného hodnotiti za životní postavení a základ existence té které osoby, Tak i u osoby, mající doživotní důchod, ať již kapitálový či z dřívějšího služebního poměru, provozuje-li nějaké zaměstnání námezdní, lze toto zaměstnání kvalifikovati jako vedlejší, je-li s hledisek shora vytčených zjevem podružným,. Může proto i výdělečné zaměstnání pensisty dle okolností případu býti jeho zaměstnáním vedlejším. Naříkané rozhodnutí, jež si předpis § 2, odst. 1 zákona č. 221/24, jak shora uvedeno, vykládalo odlišně, podrobujíc zásadně státního pensistu majícího výdělečné zaměstnání pojistné povinnosti podle zákona č. 221/1924, a jež proto opomenulo zabývati se relací, v níž dotyčné zaměstnání jest k celkové hospodářské a sociální situaci R. F., bylo třeba zrušiti podle § 7 zákona o správním soudě. (Nález Nejv. správ, soudu ze dne 20. listopadu 1928, č. 10942/27.)
57