Č. 3274.

Školství (Slovensko): * Odporuje zákonu, odňal-li úřad státní podporu učiteli na vícetřídní konfesionelní škole, podpory té posud požívající, podle § 15 lit. d) zák. čl. XXVII: 1907 pouze z důvodu poklesu žactva.
(Nález ze dne 22. února 1924 č. 22679/23.) Věc: Představenstvo ev. a. v. maďarsko-německé církve v P. (Dr. Kar. Floriem z Prešova) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o odnětí státní podpory učiteli Viktoru D.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Když žal. úřad zakročil bezvýsledně u st-lky jako udržovatelky konfesijní trojtřídní školy v Prešově, aby svolila k nucenému pensionování učitele D. z důvodu, že počet žactva na škole poklesl na 70, a že tudíž stačí úplně dvě učitelské síly, prohlásil nař. nyní rozhodnutím, že z ustanovení bodu d) § 15 zák. čl. XXVII : 1907, jakož i z § 29 úpravy č. 76000/07 je patrno, že povolení státní podpory pro církevní učitele závisí v první řadě na počtu žactva. Z té příčiny, jakož i proto, že trojtřídní ludová škola pro 70 žáků na Slovensku ani nikde jinde se nezřizuje a nevydržuje, zastavuje se státní podpora Viktoru D. jako zbytečnému učiteli na škole té koncem ledna 1923. Odnětím státní podpory poukázané pro třetího, zbytečného učitele, neporušuje se nikterak právo církve držeti i na dále toto učitelské místo. Církevní obec může si na dále vydržovati trojtřídní školu, bude však povinna třetího učitele, se stanoviska státního naprosto zbytečného, sama platiti nebo jeho zákonité požitky ze svých vlastních prostředků zabezpečiti.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Podle §§ 2, 5, 6 a 7 zák. o ss přezkoumává soud ten zákonitost výroku nejvyšší přípustné správní instance, jímž porušeno bylo subjektivní právo st-lovo, hledě při tom ke skutkovému i právnímu stavu, z něhož úřad vycházel. Předmětem kognice soudu toho je tedy výrok úřadu, jak byl straně sdělen, aniž lze hleděti k jinému skutkovému stavu a právnímu základu, o nějž žal. úřad výroku toho neopřel a k němuž tedy strana nemohla zaujati ve stížnosti stanovisko.
Důsledně může se nss v daném případě zabývati nař. rozhodnutím pouze dle jeho skutečné povahy a jeho obsahu, aniž může přihlédnouti k tomu, zda by opatření, jež úřad výrokem tím vyslovil, bylo snad odůvodněno se zřetelem k jiným skutkovým předpokladům a jiné právní normě, jichž se úřad dovolal teprve v odvodním spisu.
Jde tudíž pouze o otázku, zda výrok v odpor vzatý odpovídá ustanovení § 15 d) zák. čl. XXVII z roku 1907, o nějž jej žal. úřad opřel a nepřicházejí v úvahu vývody odvodního spisu, pokud se dovolávají teprve nyní předpisu III. odst. § 12 cit. zák. čl. upravujícího, jak z jeho doslovu patrno, případ nejen právně, nýbrž i skutkově zcela jiný.
Žal. úřad odňav učiteli D., působícímu na konfesijní škole st-lkou udržované a státní podpory požívající, onu podporu, učinil tak, jak z jeho výroku je zřejmo, pouze z důvodu, že počet žactva na oné škole poklesl na 70, k jichž vyučování stačí po názoru úřadu dvě síly a tudíž třetí, učitel D., je tam zbytečný. Podle bodu d) § 15, o nějž úřad výrok ten výslovně opřel, pouhý pokles žactva na konfesijní škole, požívající státní podpory, nemůže býti důvodem, aby podpora ta byla škole odňata, a není tedy okolnost úřadem dovolaná sama o sobě po zákonu důvodem k opatření, jež úřad vyslovil. Žal. úřad hledí ospravedlniti výrok ten v odvodním spisu tím, že prý neodňal podporu škole, nýbrž pouze jednomu z učitelů. Avšak rozeznávání to není zákonem odůvodněno. Jak patrno zejména z předpisu § 12 cit. zák. čl XXVII., nárok na státní podporu není jen nárokem učitele, nýbrž také nárokem udržovatelky školy, která jest po zákonu povinna vypláceti svým učitelům požitky v § 2 cit. zák. stanovené, k jichž doplnění podpora ta slouží, bez ohledu na to, zda se jí podpory té dostane čili nic. Státní podpora určená k hrazení požitků těch pro jednotlivé učitele jo tedy také podporou školy v případě, že by pro nedostatek vlastních prostředků nemohla oné zákonné povinnosti dostáti, ovšem za dalších předpokladů zákonem stanovených.
Mluví-li zák. v § 15 o odnětí podpory škole na rozdíl od § 12, jednajícího o odnětí tom jednotlivým učitelům, je patrno, že pokles žactva dle § 15 nemůže míti sám o sobě vlivu na státní podporu již přiznanou ani potud, že by se odňala jen tomu kterému učiteli.
Aby onen zmenšený počet žactva mohl míti v zápětí odnětí státní podpory škole, bylo by podle předposledního odstavce § 15 třeba dalšího předpokladu, že totiž škola nevyhovuje požadavkům tohoto zák., k nimž náleží podle bodu c) zejména i podmínky stanovené v §§ 27 a 28 zák. čl. XXXVIII. z roku 1868.
Na to pomýšlí žal. úřad v odvodním spisu, dovozuji že škola, o niž jde, podmínkám těm nevyhovuje. Tím však mění skutkový podklad svého výroku a jsou tedy vývody ty podle svrchu uvedených ustanovení zák. o ss nepřípustný.
Poněvadž tedy právní názor, o nějž jedině výrok v odpor vzatý se opírá, že totiž již pouhý pokles počtu žactva stačí, aby konfesijní škole odňata byla státní podpora jí k hrazení požitků jejích učitelů již povolená a poskytovaná, neodpovídá zákonu, bylo zrušiti nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss, aniž je tím prejudikováno otázce, zda a pokud by úřad mohl opatření to opříti o předpis § 12 nebo případně § 15 cit. zák. článku, avšak za dalších podmínek tam uvedených.

Citace:

č. 2430. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 171-172.