NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Čís. 15288.

Soudy jsou oprávněny přezkoumávati kárné nálezy disciplinárních sborů proti železničním zaměstnancům, nejde-li o případy upravené zvlášť zákonem čís. 147/33 Sb. z. a n., jen po stránce formální.
(Rozh. ze dne 12. června 1936, Rv I 402/36.)
Žalobce — bývalý zaměstnanec československých státních drah — byl disciplinárním nálezem disciplinárního sboru pro zaměstnance čsl. státních drah propuštěn ze služeb železničních pro činnost, vyvíjenou v letech 1931 až 1933 v politické straně, jejíž členství bylo vzhledem k jejímu programu politickému prohlášeno za neslučitelné se stavovskými a služebními povinnostmi zaměstnanců československých státních drah. Žalobě na neplatnost tohoto disciplinárního nálezu nebylo vyhověno, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nejvyšší soud odůvodnil v četných rozhodnutích, k nimž se poukazuje (Sb. n. s. 13340, 8531, 6059, 2630) zásadu, že řádným soudům nenáleží zkoumati věcnou oprávněnost, nýbrž jen formálně správný vznik kárného nálezu proti zaměstnancům státních drah. Dovolací soud nemá důvodu, by se v souzené věci, jež svým skutkovým podkladem spadá do doby ještě před vydáním zákona čís. 147/33 Sb. z. a n., odchýlil od této ustálené judikatury, a podotýká, že správnost právního názoru v této otázce hájeného nebyla vyvrácena ani otřesena vývody dovolatelovými. Zásadní otázka, zda soud může přezkoumávati pravoplatné nálezy disciplinární a v jakém rozsahu, zůstala nedotčena vlád- ním nařízením č. 15/27 Sb. z, a n. a nebyla dotčena ani zákonem č. 217/25 Sb. z. a n., kterého tu nelze použíti již proto, že správní úřad nerozhodoval o soukromoprávních nárocích žalobcových, nýbrž po disciplinárním řízení uznal disciplinárním nálezem na kárný trest na propuštění žalobce (Sb. n. s. 13340). Není tu rozporu mezi judikaturou nejvyššího soudu a nejvyššího správního soudu. Vždyť nejvyšší soud neodmítá vůbec pořad práva, uznávaje soukromoprávní povahu služebního poměru zaměstnanců státních drah, a stanoví jen meze přezkumné činnosti řádných soudů. Nejvyšší soud vychází při tom z názoru, že jde o soukromoprávní poměry, jež jsou však prostoupeny i živly veřejnoprávními, z nichž vyplývá i pro tyto jinak v soukromoprávním poměru jsoucí zaměstnance určité závazky a omezení, — pokud jsou povoláni spolupůsobiti při veřejných úkolech, které sobě stát vytknul, — obdobně jako pro státní zaměstnance. Zřízení disciplinárních sborů při státní správě železniční se opírá o předpis § 72 (2) cís. nař. č. 1 z r. 1852 a o předpis § 19 organisačního statutu pro státní správu železniční č. 16/96 ř. z. a, jak z těchto předpisů zřejmé, nálezy disciplinárních sborů nejsou projevem státní správy železniční (jako smluvní strany), nýbrž projevem těchto určitě organisovaných sborů, jsoucích mimo vlastní správu státních drah. Rozhodnutí disciplinárních sborů je také pro státní správu závazné a železniční správa vystupuje v disciplinárním řízení rovněž jen jako strana, jsouc zastoupena svým zástupcem jako žalobcem. K výtce, že soud nemůže býti vázán disciplinárním nálezem, ježto prý odporuje ústavě, jest zdůrazniti, že v disciplinárním řízení nejde o obecné povinnosti občanské a jim odpovídající práva, nýbrž o zvláštní povinnosti příslušníků určitých kruhů podrobených zvláštním sankcím trestním za tím účelem, aby byl udržen pořádek a kázeň uvnitř správy, pročež ani poukaz na § 117 ústavní listiny není odůvodněn.

Citace:

Čís. 15288.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 681-682.