NPD documents search: Váž. tr., 16 (1934)

Čís. 2454.

I když jde o věc zastupitelnou, jest poskytnouti náhradu především in natura.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1923, Rv I 1100/22.)
Na podzim roku 1918 bylo žalobci zabaveno vojenskými úřady 73,5 kg cukru. Vojenské úřady vydaly cukr žalovanému, jenž jej spotřeboval. Žalobě o odevzdání 73,5 kg cukru procesní soud prvé stolice vyhověl, shledav žalobní nárok opodstatněným s hlediska předpisu o náhradě škody. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Ku správnému rozhodnutí tohoto sporu třeba předem řešiti tu otázku, o jakou žalobu vlastně jde. Prvý soudce žalobu pokládal za žalobu o náhradu škody. Tou však není. je sice pravda, že, jde-li o náhradu škody, má vše býti dle §u 1323 obč. zák. uvedeno v předešlý stav. Z tohoto zákonného ustanovení vyvozuje prvý soudce, že možno žádati náhradu škody i dodáním věcí zastupitelných. Tomu však tak není. Z ustanovení §u 1323 obč. zák. plyne naopak, že uvedením v předešlý stav míněno jen vrácení téže věci in specie. Ježto to však v tomto případě není možno, an žalovaný cukr již před podáním žaloby spotřeboval, mohl by žalobce při žalobě o náhradu škody domáhati se dle §u 1323 obč. zák. jen náhrady ceny odhadní. Té však žalobce nežádá a proto již z tohoto důvodu nemůže býti tato žaloba žalobou o náhradu škody. Podmínkou vzniku nároku na náhradu škody jest čin bezprávný, dále škoda na jmění, pak příčinná souvislost mezi bezprávným činem
a škodou a konečně vina škůdcova v subjektivním smyslu slova. Těchto podmínek však žalobce v žalobě ani ve sporu netvrdil, tím méně prokázal. Z toho patrno, že nejde o žalobu o náhradu škody, jak neprávem prvý soudce za to má. Žalobou žádá žalobce za soudní výrok, že žalovaný povinen jest odevzdati mu 73,5 kg cukru, o němž ve sporu tvrdí, že je jeho vlastnictvím a že cukr byl dán žalovanému do uschování. Dle toho by mohlo jíti jen o žalobu o vrácení věci, dané do uschování neb o žalobu vlastnickou. Onou žalobou však tato žaloba nemůže býti, ježto cukr nedal žalovanému do uschování žalobce, nýbrž plukovník V., takže žalobce nebyl vůči žalovanému smluvní stranou, uschovatelem, jak by žaloba o vrácení deposita dle §u 961 obč. zák. předpokládala. Může tedy jíti jen o žalobu vlastnickou ve smyslu §u 366 a násl. obč. zák. a o takovou žalobu také ve skutečnosti mezi stranami jde, ježto jí žádá žalobce na žalovaném vrácení 73,5 kg cukru, o němž tvrdí, že je to cukr jeho. Že by žalobce při vindikaci musil v žalobní prosbě žádati za výrok soudní, že věc vindikovaná je jeho vlastnictví, jak prvý soudce se domnívá, zákon nikde nežádá. Základem žaloby vindikační jest vlastnictví. Náleží tudíž žalobci, by prokázal právo vlast- nicke k vindikované věci (§ 369 obč. zák.). Z přirozenosti věci jde, že ten, kdo věc nějakou jako vlastník nazpět žádá, věc tu takovými znameními popsati musí, jimiž se ode všech podobných téhož druhu rozeznává, tudíž movité věci podle individuelních známek (§ 370 obč. zák.)
a že musí dále prokázati, že žalovaný vindikovanou věc dosud ve své moci má (§ 369 obč. zák.), ježto, nemá-li již žalovaný věc ve své moci, má pouze nárok na náhradu škody a ušlého zisku. Soud odvolací sice sdílí přesvědčení prvého soudce, že 73,5 kg cukru, který byl na podzim r. 1918 žalobci zabaven a pak plukovníkem V-em žalovanému vydán, bylo vlastnictvím žalobcovým, ale přes to je žaloba vlastnická proti žalovanému vyloučena, jednak proto, že žalovaný cukr již spotřeboval, a tedy již ho ve své moci nemá, jednak proto, že žalobce ani netvrdil, tím méně prokázal, že žalovaný cukr měl ve zvláštním nějakém obalu, neb zvlášť označené bedně, a následkem toho je žaloba vlastnická pro nedostatek individuelních zvláštních známek dle §u 370 a 371 obč. zák.
vyloučena.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud převzal zjištěni prvého soudu, že cukr, který byl na podzim roku 1918 v D-ové hostinci zabaven a později plukovníkem V-em žalovanému vydán, byl cukrem žalobcovým. Hledě k další zjištěné skutečnosti, že žalovaný spotřeboval tento cukr před podáním žaloby, právem ovšem odvolací soud uznal, že vlastnická žaloba o vydání cukru dle §u 366 obč. zák. jest vyloučena. Správným jest též názor odvolacího soudu, že, nemá-li ten, kdo si neoprávněným způsobem přisvojil cizí věc, jí již ve své moci, přísluší vlastníku proti němu jen nárok na náhradu škody. Pochybil však odvolací soud, maje za to, že žalobní nárok nemůže být i pokládán za nárok na náhradu škody, poněvadž prý
žalobce, ježto jde o věc zastupitelnou, mohl by se domáhati jen náhrady ceny odhadní. Tento názor nelze uvésti v soulad s ustanovením §u 1323 obč. zák., že, má-li býti nahrazena způsobená škoda, dlužno uvésti vše v předešlý stav, nebo, není-li to možno, nahraditi cenu odhadní. Platí tedy zásada, že náhrada má býti poskytnuta především in natura, je-li to vůbec možno, a to nejen při určitých věcech (species), nýbrž i při věcech zastupitelných (genus). Vždyť lze při takových věcech nahraditi škodu nejsnazším způsobem tak, že se místo zničené, poškozené nebo spotřebované věci dá jiná věc téhož druhu a téže jakosti, ve sporném případě tedy stejné množství kostkového cukru. Tento způsob náhrady škody vede k témuž výsledku jako odčinění škody in natura, a proto dlužno mu dáti přednost před náhradou peněžitou. Teprve kdyby nebylo možno, nahraditi škodu takovýmto způsobem, bylo by
zaplatiti odhadní cenu. Ježto pak ze zjištění nižších soudu a z toho, že žalovaný sám jako strana nemohl potvrditi totožnost cukru, nalezeného v hostinci D-ově, se svým cukrem, vyplývá, že žalovaný nebyl bezelstným držitelem sporného cukru a tudíž nesměl, nikomu z toho práv nejsa, spotřebovati cukr (§ 329 obč. zák.), naopak bez právního důvodu osvojil a spotřeboval cukr a takto znemožnil jeho vrácení žalobci, uložil mu dle §§ 1294, 1295, 1297, 1323 obč. zák. právem soud prvé stolice povinnost, by dal žalobci náhradou za spotřebovaný cukr stejné množství téhož druhu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2454. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 563-565.