Č. 4224.
Vojenské věci: Nárok vdovy po vojenském gážistovi, která se opět provdá, na odbytne zanikne, není-li uplatněn do tří roků ode dne opětného provdání.
(Nález ze dne 12. prosince 1924 č. 22096).
Věc: Otilie F. v T. pro»ti ministerstvu Národní obrany stran odbytného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze 14. února 1920 oznámila st-lka vojenské pensijní likvidatuře, že jest od 1. února 1920 provdána za vrchního oíiciála Josefa F. a navrhla, aby zaopatřovací požitky, které jí příslušely jako vdově po domobraneckém inženýru Josefu T. byly tímto dnem zastaveny a poukázán toliko vychovávací příspěvek na syna W., pozůstalého z jejího prvního manželství.
Byl jí proto dosavadní vdovský důchod koncem ledna 1920 zastaven.
Podáním z 18 srpna 1923 oznámila st-lka žal. úřadu tento stav a žádala s poukazem na to, že jí dosud nebylo přikázáno patřičné odbytné, o urychlené vyřízení této záležitosti. Nař. rozhodnutím byla tato žádost zamítnuta z důvodu, že tříletá lhůta stanovená 4. odst. § 48 zák. č. 76 z r. 1922 byla promeškána.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss:
§ 47 cit. zák. stanoví pod lit. b), že vdova pozbývá nároku na důchod vdovský, provdá-li se, a § 48 v souvislosti s tím praví, že vdova, jíž byla výplata důchodu zastavena, protože se znovu provdala, může si vyhraditi právo na dosavadní důchod vdovský pro ten případ, že by znovu ovdověla nebo, že může, zříkajíc se této výhody, přijmouti odbytné. Toto odbytné může býti dle posl. odst. cit. § 48 vyžádáno do 3 let, počínajíc dnem opětného provdání. Dává tedy zákon osobám, požívajícím vdovského důvodu, v případě opětného provdání na vůli, aby si buď vyhradily pro případ opětného ovdovění zaopatřovací požitky, jež do svého nového provdání pobíraly, nebo zřeknuvše se jich, požádaly za odbytné. Kdežto však vznesení nároku prv zmíněného není Časově omezeno, jest možnost účinného uplatňování nároku na přiznání odbytného vázáno 3letou lhůtou počínající dnem opětného provdání. Po bezvýsledném uplynutí této lhůty nemůže se tedy vdova opětně provdaná více s úspěchem domáhati odbytného, nýbrž zbývá jí toliko nárok na výhradu původního důchodu vdovského pro případ opětného ovdovění. Nelze proto právnímu stanovisku žal. úřadu činiti důvodných výtek.
Po skutkové stránce plyne ze spisů a st-lkou není také bráno v odpor, že se opětně provdala dne 1. února 1920, že o tom dne 14. února téhož roku zpravidla pensijní likvidaturu, aniž výslovně vznesla nárok na odbytné tak, jak toho zákon žádá, a že tak neučinila ani po dobu 3 let po té t. j. do dne 1. února 1923. Ovšem má stížnost za to, že uplatňování sporného nároku nutno již spatřovati v oznámení o znovuprovdání ze 14. února 1920 a že podání z 18. srpna 1923 jest pojímati toliko jako urgenci této žádosti.
Tento názor jest však mylný. Jak již úvodem zmíněno, přiznává zákon opětně se provdavší vdově alternativně nárok buď na zachování dosavadního zaopatření pro případ opětného ovdovění neb za odbytné. Zda a kdy má nastati ta neb ona alternativa, závisí jediné na projevu vůle dotčené vdovy (arg. slova »může si vyhraditi« a »může býti vyžádáno«). Dokud projevu takového neučiní, nenáleží úřadu, aby se staral o další její zaopatření.
V důsledku této úvahy nutno se zřetelem k shora zmíněnému nespornému stavu věci uznati i skutkové zjištění žal. úřadu, že st-lka ve lhůta stanovené §em 48 zák. č. 76 z r. 1922 sporný nárok nevznesla, za správné. —