Čís. 1822.Do potvrzení vyrovnání může si stěžovati pouze rukojmí, zaručivší se za dlužníka před zahájením vyrovnacího řízení, nikoliv však ten, kdo se zaručil až za tohoto řízení věřitelům za vyrovnací kvótu.(Rozh. ze dne 6. září 1922, R II 342/22.)Vyrovnání firmy J., dojednané před okresním soudem v P. při roku dne 21. září 1921, bylo vyrovnávacím soudem potvrzeno. Dle vyrovnání zaručila se banka A., že 30% vyrovnávací kvóty do měsíce po schválení vyrovnání zaplatí, kdežto věřitelé uznali zástavní práva, která byla bance dlužníkem před zahájením vyrovnávacího řízení zřízena, a veškeré postupy pohledávek a i majetku, vzdavše se námitek proti těmto právním jednáním. Banka, jsouc zároveň věřitelkou, s vyrovnáním dle protokolu ze dne 21. září 1921 výslovně souhlasila. Stížnost banky A. do usnesení, jímž bylo vyrovnání potvrzeno, rekursní soud odmítl jako nepřípustnou, ježto stěžovatelka nemá dle § 52 vyr. řádu ani jako smluvní strana ani jako věřitelka práva stížnosti. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu do odmítacího usnesení. Důvody: Dle § 52 vyrovnávacího řádu rukojmí dlužníkův může podati rekurs proti potvrzení vyrovnání. Toto zákonné ustanovení vztahuje se vzhledem na výraz »rukojmí dlužníkův«, jakož i na to, že totéž ustanovení o právu rekursním vztahuje se podle uvedeného § 52 také na dlužníkovy spolu- dlužníky, a vzhledem na ustanovení druhého odstavce § 53 vyr. ř. na ony osoby, které před zahájením vyrovnání zaručily se podle § 1346 obč. zák. dlužníkovým věřitelům za jeho dluhy a které jsou uvedeny v § 17 vyr. ř., nikoli však na osoby, které při vyrovnávacím jednání zaručily se věřitelům za zaplacení vyrovnacích částek, dlužníkem věřitelům nabídnutých. Oni dřív uvedení »rukojmí dlužníkovi« mají vzhledem na druhý odstavec § 156 konk. ř. zájem na tom, aby věřitelé, krytí pohledávkami, příslušejícími těmto věřitelům proti nim jako rukojmím dle § 1346 obč. zák., nehlasovali při vyrovnávacím jednání pro nepoměrně nízkou kvótu vyrovnací, neb aby dokonce nesvolili ku poskytnutí zvláštních výhod některému jinému věřiteli; proto bylo jim v § 52 vyr. ř. výslovně vyhrazeno právo rekursní proti potvrzení vyrovnání. Na toto rekursní právo nemá nároku osoba, která před zahájením vyrovnání nebyla rukojmím dlužníkovým ve smyslu § 1346 obč. zák., nýbrž při vyrovnávacím jednání zaručila se věřitelům za zaplacení vyrovnací kvóty a souhlasila s vyrovnáním; takovouto osobou však jest firma banka A., pročež tato firma neměla práva rekursního, proti potvrzení vyrovnání, s firmou J. uzavřeného, nejsouc účastnicí, s vyrovnáním tímto nesouhlasivší, ve smyslu počátečních slov § 52 vyr. ř. Soud rekursní tedy právem odmítl její rekurs jako nepřípustný, v důsledku toho sluší její dovolací rekurs prohlásiti nedůvodným, pročež nebylo mu vyhověno, aniž byl zřetel vzat na vývody jeho, týkající se věci samé, neboť těmito nelze se vůbec zabývati.