Čís. 15341.

Pojem »kupeckých služeb« podle § 1, odst. 1, lit. a), d) zák. čís. 154/34 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 1. července 1936, Rv I 1691/35.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované jako řeznický krámský od 7. srpna 1933 s týdenním platem 415 Kč 50 h. Mezí 17. červencem a 20. srpnem 1934 byl žalobce nemocen a nedostal plat ani náhradní procenta. Dne 25. srpna 1934 dostal týdenní výpověď a dostal na týden zaplaceno, při čemž podepsal stvrzenku, že jest se žalovanou úplně vyrovnán. Podle svého přednesu byl žalobce jako řeznický krámský obchodními pomocníkem a nevztahovala se na něho kolektivní smlouva mezí společenstvem uzenářů pražských a sekcí výrobců uzenářského zboží a hromadou živnostenských pomocníků při společenstvu uzenářů pražských. Svazem dělníků řeznických a uzenářských v Československé republice a Odborovým sdružením dělníků řeznických a uzenářských v republice Československé, ježto jmenovaná smlouva, ač vypočítává všechny kategorie řeznických a uzenářských pomocníků, o řeznických krámských nemluví. Řeznický krámský jest obchodním pomocníkem a proto se na žalobce vztahuje zákon o obchodních pomocnících. Měl proto po dobu nemoci 5 neděl dostati plat 2075 Kč 50 h. Dále mu příslušela výpověď k 31. říjnu 1934, ježto pak dostal hrazen pouze týden pří propuštění, náleží mu doplatek za dobu 9 neděl a 4 dní 4183 Kč 40 h. Má také nárok na čtrnáctidenní dovolenou, kterou nedostal a tedy na náhradu 831 Kč, podle remunerace za rok 1934 přísluší mu poměrná část za 10 měsíců v roce 1934 300 Kč. Stvrzenku při odchodu ze služby, že jest úplně vyrovnán, podepsal v rozčilení. Navrhnul odsouzení žalované k zaplacení uvedených jednotlivých částek. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud částkou 6300 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud uznav, že žalobce konal v obchodní provozovně podniku žalovaného, pro nějž platí živnostenský řád, služby kupecké, pokládal žalobce za osobu, pro jejíž pracovní poměr platí ustanovení zákona ze dne 11. července 1934 čís. 154 Sb. z. a n. K právním vývodům dovolání se tu připomíná, že »kupeckými službami« ve smyslu § 1, odst. 1 písm. a) a d) uvedeného zákona jest rozuměti práce související s nákupem a prodejem zboží nebo náležející k organisaci podniku (na př. obstarávání pokladny, účetnictví, korespondence, registratury a pod.), jichž řádný výkon předpokládá aspoň v průměrných případech školenost a dovednost s hlediska kupeckého odbornou. Nemusí to býti činnost rázu vyššího, vyloučeny jsou jen případy, kde jde o činnost záležející převážně v úkonech podřadných aneb o služby konané jen jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně (§ 1, odst. 2 cit. zák.). Kdo jest ustanoven, aby převážně konal takové kupecké služby v podnicích a závodech, pro něž platí živnostenský řád, na toho se vztahují podle § 1, odst. 1 písm. d) ustanovení uvedeného zákona. Žalobce byl ustanoven v obchodní provozovně podniku žalovaného spadajícího pod živnostenský řád jako řeznický krámský, byl zaměstnán v krámě, kde se prodávalo maso, přicházel do krámu o 5½ hodině ráno, připravil maso, jež bylo z chladírny do krámu přineseno k výseku, pak po sedmé hodině ranní obsluhoval v krámě zákazníky, vysekával jim maso podle jejich objednávky, spočítal částky za vysekané maso, vyblokoval je na kontrolní pokladně a lístek s masem odevzdal zákazníkovi, jenž pak určenou částku zaplatil u pokladny; žalobce s druhým krámským musel se starati i o doplnění zásob masa v krámě z přípravny masa a nepodléhal v krámě žádnému odbornému dozoru. Tyto vypočtené práce, jimiž byl žalobce převážně zaměstnán, protože krám byl otevřen jíž kolem 7. hodiny ráno, souvisely s prodejem zboží v prodejní místnosti podniku žalovaného. Ze zjištěné skutečností, že v krámě byli ještě druhý krámský prodavač a mimo to pokladní, vyplývá, že šlo o podnik značného rozsahu, v němž řádný výkon prodavačské služby předpokládá školenost a dovednost s hlediska kupeckého odbornou. Nelze souhlasiti s názorem dovolatelovým, že žalobcovy práce byly převážně zcela obyčejnými ručními pracemi řeznického dělníka, neboť jako obyčejné práce řeznického dělníka jest posuzovati práce konané v řeznické dílně, nikoliv práce spojeně s obsluhováními zákazníků v prodejně, s přijímáním a vyřizováním zakázek a s vypočítáváním prodejní ceny za vydané zboží, což spadá vesměs v obor činnosti kupecké. Není případný ani poukaz dovolatelův na to, že i průměrná hospodyně dovede maso upraviti a rozsekati a jeho kvalitu posouditi, neboť taková dovednost předpokládá zajisté i u hospodyně pro její obor nabytou zkušenost a jistou vyškolenost. Ostatně jest tu rozhodnou jen skutečná povaha prací žalobce jako krámského prodavače, kterou nelze posuzovati ani s hlediska řeznického řemesla, ani s hlediska hospodyně vedoucí domácnost.

Citace:

č. 15341. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 755-757.