Čís. 6402.

Pozemková reforma.
Soud, provádějící exekuci vyklizením a odevzdáním zabraných nemovitostí, nemůže použíti jiných předpisů exekučního řízení, kromě §u 349 ex. ř., najmě nikoliv § 54 ex. ř.
Povoluje exekuci vyklizením ze zabraného majetku a odevzdáním jeho nemůže se soud zabývati námitkou, že více parcel, jež mají býti vyklizeny a odevzdány, jest odprodáno.
Zaplacení (zajištění) přejímací ceny není podmínkou vyklizení a odevzdání zabraných nemovitostí.
(Rozh. ze dne 26. října 1926, R I 952/26.)
Soud prvé stolice povolil exekuci vyklizením ze zabraného majetku. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel přehlíží, že § 20 náhr. zák. toliko v tom jediném směru odkazuje na řízení exekuční, že praví, že okresní soud místně příslušný provede vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí podle předpisů exekučního řádu, čímž jest odkázáno jedině na předpisy §u 349 ex. ř., nikoli však na ostatní předpisy exekučního řízení (nota bene řízení, neboť, že mohou povinné straně příslušeti nároky, o nichž exekuční řád, tvoře v tom zároveň částku práva hmotného, pojednává, na př. nárok oposiční, se tím nepopírá, ale ovšem není tím také ještě nic řečeno o řízení, v jakém uplatňovány býti mají), zejména na § 54 ex. ř., k čemuž, by se otázka tohoto předpisu v této souvislosti hned vyřídila, doložiti dlužno, že naprosto nezáleží na tom, zdali předloženo bylo potvrzení soudu, jenž výpověď doručil, že tato nepodléhá již opravnému prostředku, nýbrž jen na tom, zda tomu tak jest, to jest, je-li výpověď v právní moci (§ 2 čís. 10 nesp. říz.); toho však stěžovatel vůbec nepopírá, poněvadž sám nejlépe to ví, a také povolující okresní soud, povoluje vyklizení, napřed zjistil, že výpověď je právoplatná, protože nebylo podáno námitek (roz. stížnosti). Povoluje vyklizení a odevzdání má okresní soud podle § 20. náhr. zák. zkoumati pouze, zda je výpověď v právní moci a zda uběhla už lhůta výpovědní; když tedy stížnost nic z toho nepopírá, je již tím samým bezdůvodná. Námitka, že více parcel, jež vyklizeny a odevzdány býti mají, jest odprodáno, nemá již proto významu, že povolující soud to zkoumati nemůže, poněvadž k tomu cíli bylo by třeba šetření, zda to pravda, ale to povolující soud vzhledem ke kategorickému předpisu § 20 náhr. zák. zrovna tak prováděti nemůže, jako to nemůže prováděti jindy soud exekuci povolující vzhledem ke kategorickému zákazu §u 55 druhý odstavec ex. ř. Kdyby námitka byla závažná, musila by povinná strana uplatňovati ji po povolení exekuce příslušným právním prostředkem na př. jako nárok oposiční, kdyby Státní pozemkový úřad po výpovědi byl parcelu ze záboru propustil, schváliv na př. odprodej podle § 7 záborového zákona bez výhrady, tomu překážející. Ale ovšem i v takovém případě bylo by otázkou, zda a pokud je dotčen stěžovatel (§ 35 ex. ř.), či zda je stižen vlastně třetí nabyvatel (§ 37 ex. ř.) a komu tedy právo odporu přísluší, což, závisejíc od okolností, případu, bylo by otázkou případu. Tolik po formelní stránce. Po stránce hmotné stěžovatel vůbec netvrdí, že odprodej stal se se svolením Státního pozemkového úřadu a že je tedy platným (§ 7 záb. zák. n. zn.). Chybí-li svolení, může jej Státní pozemkový úřad vůbec nechati nepovšimnutým, neboť pro něj ho není, nemaje proti němu účinku. Nejlépe se nicotnost této námitky jako důvodu rekursu dolíčí úvahou, že tvrditi prostě, že nemovitosti, o jichž vyklizení jde, byly odprodány, mohl by každý a, kdyby to tedy mělo býti důvodem vyhovění rekursu, zabránil by každý povinný nejlehčím a nejbezpečnějším způsobem výkonu každého sebe oprávněnějšího nároku na vyklizení. Námitka, že náhrada nebyla ani zaplacena ani zajištěna, je rovněž planá a exkurs stížnosti do práva vyvlastňovacího k účelům železničním naprosto nemístný. Zde jsou rozhodny jen předpisy záborového práva a i tu odkázati dlužno na § 20 náhr. zák., jenž zapravení nebo zajištění náhrady nečiní podmínkou vyklizení a odevzdání. Nedosti však na tom, zákon ten výslovně stanoví, že a kdy má Státní pozemkový úřad přejímací cenu zaplatiti a pokud: dle § 60 má ji zaplatit teprve po právní moci rozvrhového usnesení, pokud připadá na pohledávky přikázané k hotovému placení, jinak však zapíší se nároky na ní do náhradové knihy dle §§ 29 a 69, což platí i o hyperoše vlastníkově, leda by Státní pozemkový úřad dobrovolně ji vyplatiti chtěl hotově (§ 59 a náhr. z., § 61).

Citace:

č. 6402. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 488-489.