Čís. 4013.

Dědic ze závěti, jemuž byla odevzdána správa pozůstalosti, nepozbývá jí tím, že vzhledem k odporujícím si dědickým přihláškám vznikl spor o platnost závěti. Poměr správy pozůstalosti ku vnucené správě. V návrhu na sesazení dědice ze správy dle §u 145 nesp. říz. není obsažen návrh na zřízení vnucené správy ve smyslu §u 127 nesp. říz.
(Rozh. ze dne 25. června 1924, R I 500/24.) Usnesením pozůstalostního soudu ze dne 10. září 1922 byla dědická přihláška Alžběty J-ové podle poslední vůle Aloisie J-ové na soud přijata a zároveň byla jí tímto usnesením přenechána správa pozůstalostního jmění ve smyslu §u 145 nesp. říz. Toto usnesení, které bylo také Janu P-ovi doručeno, nabylo moci práva. Dne 6. září 1923 přihlásil se k pozůstalosti pozůstalý otec Jan P. za dědice ze zákona, když již ediktální lhůta jednoho roku za účelem svolání neznámých dědiců uplynula. Následkem toho byl zákonný dědic Jan P. podle §u 126 nesp. říz. poukázán, by vystoupil žalobou proti dědičce ze závěti o neplatnost závěti. Rozhodnutí o návrhu Jana P-а, by dědičce ze závěti Alžbětě J-ové byla odňata správa pozůstalostního jmění, bylo pozůstalostním soudem odloženo až do rozhodnutí sporu o platnost závěti. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu druhé stolice pro zřejmou nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na odnětí správy pozůstalostního jmění dědičce ze závěti Alžbětě J-ové, ačkoliv on dědické právo Alžběty J-ové jako zákonný dědic žalobou napadl, a z toho důvodu Alžběta J-ová nemá právo, by nadále vedla správu pozůstalosti. Názoru tomuto nelze přisvědčiti. Soud rekursní již v napadeném usnesení vyložil, že správa pozůstalostní byla svého času Alžbětě J-ové jako jediné přihlásivší se dědičce ve smyslu §u 145 nesp. říz. svěřena, o tomto rozhodnutí soudu pozůstalostního že stěžovatel jako účastník byl uvědoměn a rozhodnutí toto nechal vejíti v moc práva. Poněvadž stěžovatel teprve po právoplatném odevzdání správy pozůstalostního jmění dědičce ze závěti Alžbětě J-ové k pozůstalosti za dědice ze zákona se přihlásil, a, byv soudem pozůstalostním podle §u 126 nesp. říz. poukázán, by dědičku ze závěti o neplatnost závěti žaloval, žalobu tuto skutečně podal, nepozbyla dědička ze závěti Alžběta J-ová jeho přihláškou k dědictví tohoto svého postavení, a není proto důvodu, by, pokud o jejím právu dědickém právoplatně nebude rozhodnuto, jí správa dědictví ve smyslu §u 145 nesp. říz. svěřená, byla odňata. Dovolacímu rekursu sluší oproti rekursnímu soudu přisvědčiti v tom, že Alžběta J-ová, majíc správu pozůstalosti ve smyslu §u 145 nesp. říz., může přes to, že usnesením soudu povolena byla vnucená správa velkostatku B. a dalších rustikálních nemovitostí, které tvoří pozůstalostní jmění, pozůstalost poškoditi tím, že, dávajíc ve sporech, které proti pozůstalosti budou zahájeny, dojíti proti sobě k rozsudku pro zmeškání, tímto svým jednáním jmění pozůstalostní proti právu může zatížiti a že tedy tato možnost vnucenou správou zamezena není, neboť vnucená správa do pozůstalosti patřících nemovitostí nekryje se se správou pozůstalosti podle §u 145 nesp. říz., ale tu mohl by stěžovatel činiti jen návrh na sekvestraci dle §u 127 nesp. říz., která jest ve své podstatě prozatimním opatřením ve smyslu §u 381 a násl. ex. ř. Poněvadž však stěžovatel dle stavu spisů návrhu na povolení sekvestrace pozůstalosti ve smyslu §u 127 odstavec druhý nesp. říz. vůbec neučinil, neboť nelze návrh ten spatřovati v pouhém návrhu na sesazení dědičky ze závěti ze správy, čímž by pozůstalost zůstala bez správce, a poněvadž dědičce ze závěti Alžbětě J-ové, pokud jí právo dědické právoplatně ve sporu stěžovatelem zahájeném nebude oduznáno, nelze právo na správu pozůstalosti ve smyslu §u 145 nesp. říz. jinak odníti, než touto cestou, nejde zde, jak stěžovatel mylně se domnívá, o zřejmý rozpor se zákonem, který stěžovatel napadenému usnesení vytýká.

Citace:

Čís. 1152. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 549-551.