NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 14635.

K výkladu § 118 zákona čís. 26/29 Sb. z. a n.
Ustanovení třetího odstavce § 118 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n. má na mysli jen zvýšení důchodů podle zvláštního původního předpisu § 177 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n. a nelze je vztahovati na zvýšení dávek pensijního pojištění přiznané zákonem čís. 125/31 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 18. října 1935, Rv I 1819/35.)
Opačně: sb. n. s. čís. 14344.
Z pense, příslušející žalobci (statkovému úředníku) podle zákona čís. 130/21 sb. z. a n. ve výši 2500 Kč ročně, vyplácela žalovaná žalobci 1247 Kč, odečítajíc si částku 1235 Kč, kterou žalobce dostával od Všeobecného pensijního ústavu, úřadovny B v P. Zákonem ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. byly žalobci zvýšeny požitky, jež bral od pensijního ústavu, na 5266 Kč ročně. Zvýšení to nijak se nedotklo požitků, vyplácených mu žalovanou. Když však byly žalobci zvýšeny opětovně požitky podle zákona ze dne 25. července 1931 čís. 125 sb. z. a n. o dalších 2754 Kč ročně, přestala žalovaná platiti mu rentu tvrdíc, že jest oprávněna započítati si do ní částku, o kterou byly jeho pensijní nároky podle zák. čís. 125/31 sb. z. a n. zvýšeny. Žalobě na zjištění, že žalovaná k započtení této částky není oprávněna, prvý soud vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nejvyšší soud odůvodnil již v rozhodnutí ve sb. n. s. čís. 14057 zásadu, že zákaz započtení na smluvní plnění ve smyslu § 118 odst. 2 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. neplatí, má-li podle § 177 a) zák. čís. 26/29 sb. z. a n. býti provedeno zvýšení dávek pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách odpovídající započtení poloviny nepojištěné služební doby. V souzené věcí nejde ovšem o smluvní plnění ve smyslu druhého odstavce § 118 zák. čís. 26/29 sb. z. a n., nýbrž o závazek podle §§ 11 a 12 zák. z 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n., avšak v třetím odstavci § 118 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. jest ustanoveno, že tyto závazky se nezmenšují o částku, o niž převyšuje důchod vyměřený podle zák. čís. 26/29 sb. z. a n. důchod, na nějž měla oprávněná osoba nárok před vstupem tohoto zákona v účinnost. I toto ustanovení jest ustanovení výjimečné, nepřipouštějící extensivní výklad. Bylo i v této věci uvážiti, že ustanovení § 177 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. jest podle nadpisu »Ustanovení přechodná a závěrečná« rázu přechodního a že ustanovení třetího odstavce § 118 cit. zák. má na mysli jen zvýšení důchodů podle »tohoto zákona«, t. j. podle zvláštního původního předpisu § 177 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. a že zákon čís. 125/31 sb. z. a n. neobsahuje podobného předpisu, jako jest předpis uvedený v třetím odstavci § 118, a tedy nevyjádřil, že zákaz vyslovený v § 118 (3) dřívějšího zákona platí i pro zvýšení dávek tímto novým zákonem ustanovené. V rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 2. května 1935 Rv I čís. 2447/33, uveřejněném pod čís. 14344 sb. n. s. byl ovšem vysloven opačný právní názor a v podstatě odůvodněn různou stylisací odstavce druhého a odstavce třetího § 118 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. Leč z této různosti dikce nelze nic těžiti pro sporný výklad dotčených ustanovení, jež mají svůj původ v jiných okolnostech. Druhý odstavec uvedeného § 118 předpokládá, že zaměstnavatel přislíbil nebo zaručil zaměstnanci zaopatřovací požitky a že zaměstnavatel byl na základě smluvního ujednání oprávněn započísti si na smluvní plnění zcela nebo z části dávky ze zákonného pojištění. Třetí odstavec § 118 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. týká se však požitků bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém podle zákona čís. 130/21 sb. z. a n. Podle § 3 tohoto zákona přísluší těmto zaměstnancům požitky uvedené v zákoně a podle § 11 cit. zák. jest zaměstnavatel, u něhož počala se výplata zaopatřovacích požitků, povinen plniti tyto zákonem stanovené požitky, pokud se týče, požívá-li zaměstnanec zaopatřovacích požitků od několika zaměstnavatelů, jest každý z nich povinen přispěti na tyto požitky v poměru k výši požitků dosud jimi vyplacených. Podle § 12 cit. zákona ručí právní nástupci osob k výplatě povinných (§ 11 cit. zák.) s nimi nerozdílně za závazky, plynoucí ze zákona čís. 130/21 sb. z. a n. Podle § 13 cit. zák. zmenšují se závazky podle §§ 11 a 12; o důchod, na něž má oprávněná osoba nárok proti Všeobecnému pensijnímu ústavu nebo náhradnímu ústavu. Z toho vyplývá, že první kategorie zaměstnavatelů (odst. druhý § 118 zák. čís. 26/29 sb. z. a n.) je smluvně zavázána, druhá kategorie (třetí odstavec § 118 cit. zák.) však ze zákona. V obojím případě byla vyslovena zásada, že se zaopatřovací požitky zaměstnancovy zmenšují o částku, již zaměstnanec dosud pobíral ze zákonného pojištění před účinností zák. čís. 26/29 sb. z. a n., a jen pro různost právního důvodu, z kterého jest zaměstnavatel zavázán poskytovati zaopatřovací požitky zaměstnanci, bylo to tak vyjádřeno, že při smluvní povinnosti (odst. druhý § 118 zák. čís. 26/29 sb. z. a n.), může si zaměstnavatel příslušnou částku započísti a při závazku ze zákona, že se zaopatřovací požitky zmenšují o tuto částku. V obojím případě bylo však zásadně stanoveno, že rozsah dosavadní platební povinnosti zaměstnavatelovy se zvýšením dávek podle zák. čís. 26/29 sb. z. a n. nemění a v důsledku toho byl u první kategorie (druhý odstavec § 118) vysloven zákaz započtení těchto zvýšených dávek, kdežto v odstavci třetím vytčeno, že dosavadní závazky se nezmenšují o tyto zvýšené částky podle zák. čís. 26/29 sb. z. a n. Z toho, co dosud uvedeno, neplyne tudíž, že zákonodárce v prvém nebo druhém případě chtěl různě naložiti se zvýšenými dávkami podle zák. čís. 26/29 sb. z. a n., nýbrž plyne z toho pravý opak. Jinak však ještě zdůrazniti, že zák. čís. 125/31 sb. z. a n. neobsahuje podobný předpis jako § 118 odst. 2 a odst. 3. zák. čís. 26/29 sb. z. a n. a zákaz ustanovený pro určitý výjimečný a přechodný předpis § 177 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. nelze tedy vztahovati na zvýšení dávek pensijního pojištění přiznané zákonem čís. 125/31 sb. z. a n., když nový zákon (čís. 125/31 sb. z. a n.) nějaké omezující ustanovení na nové zvýšení dávek nerozšířil (§ 177 a). Nejvyšší soud nemohl proto setrvati na právním názoru, vysloveném ve svrchu cit. rozh. čís. 14344.

Citace:

Čís. 14635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 732-734.