NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16753.

Pri posúdení toho, či by bol zamestnanec, neprihlásený k povinnému penzijnému poisteniu, v prípade riadneho prihlásenia získal čakaciu dobu podľa § 16 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n., treba počítať aj dobu, po ktorú sa za trvania pracovného pomeru liečil v nemocnici.
Aj slepcovi prislúcha zvýšenie invalidného dôchodku podľa § 23 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n., len ak je trvale bezmocný v smysle tohoto ustanovenia.
(Rozh. z 2. februára 1938, Rv III 758/37.) — Čís. 16753 —
Žalobník predniesol, že bol zamestnaný u žalovaného od 1. októbra 1926 do 4. novembra 1932 a podľa povahy práce, ktorú konal, podliehal povinnému penzijnému poisteniu, ale žalovaný ho k nemu neprihlásil a tým zavinil, že žalobníkovi nebol priznaný invalidný dôchodok, keď ochorel na oči a celkom oslepol, tedy stal sa trvale nespôsobilým k výkonu svojho povolania (§ 17 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n.). — Žalobou domáhal sa na žalovanom náhrady ušlého invalidného dôchodku a požadoval pri tom najmä aj náhradu za zvýšenie dôchodku, ktoré by mu bolo prislúchalo podľa § 23 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. — Žalovaný namietal proti žalobe, že žalobník až do 1. januára 1927 konal u neho len práce nádeníka a že aj keby bol po tomto čase ako predný robotník podliehal penzijnému poisteniu, nebol by získal potrebnú čakaciu dobu 60 príspevkových mesiacov (§§ 16, 15 č. 1 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n.), lebo jeho pracovný pomer skončil sa 17. októbra 1931, keď odišiel do nemocnice liečiť svoju očnú nemoc, a doba, po ktorú sa liečil v nemocnici, aj inak nemôže byť počítaná na čakaciu dobu, lebo žalovaný nebol povinný prihlasovať ho na tuto dobu k poisteniu.
Súd prvej stolice žalobu zamietol. Odvolací súd po rozväzovacom usnesení Najvyššieho súdu č. Rv III 753/35 žalobe čiastočne vyhovel (náhradu za zvýšenie dôchodku podľa § 23 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. žalobníkovi neprisúdil).
Najvyšší súd dovolacie žiadosti žalobníka i žalovaného zamietol.
Z dôvodov:
I. K dovolací žádosti žalovaného:
Nejvyšší soud v rozvazovacím usnesení ze dne 24. března 1936, č. j. Rv III 753/35-2 1 zaujal právní stanovisko, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného byl k žalovanému jako svému zaměstnavateli ve služebním poměru podléhajícím pensijnímu pojištění a že žalovaný, jenž žalobce k pensijnímu pojištění nepřihlásil, ručí mu za škodu, způsobenou tímto opominutím.
Žalovaný sám ve své dovolací žádosti doznává, že žalobce ode dne 1. ledna 1927 do dne, kdy nastoupil léčení v nemocnici, t. j. do dne 17. října 1931, měl by úhrnem 58 započitatelných příspěvkových měsíců a že v nemocnici byl žalobce léčen do dne 29. prosince 1931.
Odvolací soud opíraje se o výsledky provedeného dokazování, formálně správně zjistil, že žalobce konal u žalovaného jako svého zaměstnavatele i dále práce, t. j. do prvých dnů února 1932.
Žalovaný ve své dovolací žádosti namítá, že doba ztrávená žalobcem v nemocnici nemůže býti započítána k tak zvané čekací době proto, že žalovaný by byl oprávněn odhlásiti žalobce z pensijního pojištění v tom případě, byl-li by žalobce přihlášen k takovému pojištění. Avšak tato námitka není důvodná. V případě přihlášení mohla by tato léčebná doba být tak zvanou léčebnou péčí podle §§ 49 a násl. zákona o pens. pojištění č. 26/1929 Sb. z. a n. a nemohl by žalovaný v této léčebné době ani propustiti žalobce ze zaměstnání, ani dáti mu výpověď (§ 55 cit. zák.). Nebyl by tedy žalovaný oprávněn ani odhlásiti žalobce z pensijního pojištění v oné době v tom případě, byl-li by ho před tím řádně přihlásil k pensijnímu pojištění.
Jelikož v konkretním případě jest počítati čekací dobu ode dne 1. ledna 1927 aspoň do dne 2. února 1932, byl by žalobce v případě řádného pojištění dokončil 60 měsíců čekací dobu v zaměstnání u žalovaného, neboť by měl před pojistným případem 62 započitatelných příspěvkových měsíců podle §§ 16 a 12 cit. zák.
II. K dovolací žádosti žalobce.
Podle § 23 cit. zák. jest zvýšiti invalidní důchod vyměřený podle § 21 řečeného zákona o 1/2 jen tehdy, je-li důchodce trvale tak bezmocným, že stále potřebuje nejen pomoci a obsluhy, ale i ošetření jiné osoby. I při slepotě je nárok na takový zvýšený důchod vázán tím, aby byly splněny podmínky zákonem stanovené.
Slepec pravidelně potřebuje pomoci a obsluhy jiné osoby, nikoli však stálého ošetření. Avšak žalobce za sporu nepřednesl takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dospěti k bezpečnému úsudku, že žalobce následkem své slepoty nutně potřebuje stálého ošetření. Za takového stavu věci nelze pokládati žalobce, byť by byl i úplným slepcem, za trvale bezmocného ve smyslu § 23 cit. zákona.
Bylo proto obě dovolací žádosti jako bezzákladné zamítnouti.

Viď pod č. 15069 Sb. n. s.

Citace:

č. 16753. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 353-355.