NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 562.

Zabírání bytů: I. * Poživatel domu jest stranou zúčastněnou ve smyslu § 11 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. — II. Právní věta stejná jako u č. 511.
(Nález ze dne 25. října 1920 č. 9956.)
Prejudikatura: nál. ze dne 6. září 1920 č. 6544, sbírky č. 511.
Věc: Frant. a Josefa Zateckých v Praze proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Společný bytový úřad v Praze nálezem ze dne 15. července 1920 zabral podle § 8, odst. 2 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb z. a n. v domě čp. 174 v Nuslích v I. posch. pokoj, poněvadž je v něm uloženo obilí a oves, kteréž věci lze bezpečně uložiti jinde.
Vzhledem k výtce stěžovatelů, že nejsou ani vlastníky domu č. 74 ani majiteli zabraného bytu, takže nejsou na věci zúčastněni, jakož i hledě k tomu, že stěžovatelé přes to rozhodnutí společného bytového úřadu věcně berou v odpor, musel se nejvyšší správní soud obírati předem otázkou, zda stěžovatelé jsou k stížnosti legitimováni. Soud tuto otázku zodpověděl kladně, uváživ toto:
Pro stěžovatele vázne v knihovní vložce č. 74 kat. obce Nusle na domě čp. 74 doživotní bezplatné právo požívací a dle postupní smlouvy, zakládající ono oprávnění, jsou stěžovatelé povinni platiti státní daně a jiné dávky po dobu práva požívacího.
Vzhledem k tomu a k ustanovení § 509 o. z. o. jsou stěžovatelé dle obsahu svého oprávnění postaveni na roven vlastníkům domu a nutno je proto považovati za legitimované ke stížnosti.
Stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí, že žalovaný úřad zabrav pokoj onen dle § 8, č. 2 cit. zák., nevyřkl v naříkaném rozhodnutí, kde jinde lze věci tam uložené — obilí a oves — bezpečně uložiti, spokojiv se pouze s výrokem prostým, že možno věci tam uložené bezpečně uložiti jinde.
Výtka ta jest oprávněná. Ustanovení § 8, č. 2 nelze vykládati tak, že byt — zde nesporně pokoj, užívaný po několik let za sýpku — možno zabrati, pak-li zjištěna absolutní a všeobecná možnost věci ze zabrané místnosti uložiti jinde, což o věcech movitých — zde o obilí — nesporně vždy tvrditi lze, nýbrž že nutno zjistiti v zabíracím usnesení konkrétní možnost onoho uložení, totiž zjistiti určité jiné místnosti, jejich způsobilost k uložení věcí, jakož i možnost strany s místnostmi těmi disponovati. Názor ten projevil nejvyšší správní soud v nálezu ze dne 6. září 1920 č. 6544 (Boh. č. 511), na jehož odůvodnění se odkazuje.
Řízení předcházející zabrání touto otázkou se nezabývalo, ač stěžovatelem výslovně při šetření konaném namítáno, že místnosti nutně třeba pro sklizené s polností a vymlácené obilí, které nelze jinde uložiti.
Nedostatek tento stížností vytýkaný tvoří podstatnou vadu řízení a bylo naříkané rozhodnutí zakládající se na tomto řízení dle § 6 zákona o správním soudě zrušeno.

Citace:

č. 562. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 631-632.