NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16769.

K pojmu podnikatele provozu (§ 1, odst. 3, zák. č. 162/1908 ř. z.).
Jestliže podnikatel hromadných zájezdů motorovými vozidly (autokary) přijal objednávku zájezdu (osobní dopravy) a přenesl, ponechav — Čís. 16769 —
si část úplaty, provedení dopravy na třetí osobu, která dala vlastní motorové vozidlo, řidiče a pohonné látky, aniž o tom byli účastníci zájezdu uvědoměni, jsou jak podnikatel, tak ona třetí osoba spoluprovozovateli jízdy a odpovídají oba rukou společnou a nedílnou za škodu, vzniklou provozem motorovým vozidlem účastníkům zájezdu.
(Rozh. ze dne 2. března 1938, Rv I 2662/36.)
Žalobkyně, která se dne 13. května 1934 zúčastnila společně s jinými účastníky zájezdu autokarem do K. V., kterýžto zájezd ujednal v zastoupení účastníků Jaroslav Ch. se žalovanými J. podniky pro automobilovou dopravu, utrpěla při jízdě úraz. Žalované podniky pověřily bez vědomí účastníků zájezdu provedením jízdy spolužalovaného Vojtěcha Z., který dal k tomu účelu svůj autokar, řidiče a pohonné látky. Tvrdíc, že úraz byl zaviněn rychlou a neopatrnou jízdou řidiče, domáhá se žalobkyně na obou žalovaných zaplacení 5903 Kč s přísl. z důvodu náhrady škody. Žalobní nárok uznaly důvodem po právu soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
K dovolání žalovaného Vojtěcha Z.
Po právní stránce (§ 503 č. 4 c. ř. s.) marně dovozuje dovolatel, že tím, že ujednal se žalovanými J. podniky smlouvu o propůjčení vozidla a že vozidlo na místo určené přistavil, přestal býti pánem vozby, a že tedy není podle ustanovení § 1, odst. 3, autom. zák. odpovědný. Neboť nebylo dokázáno, že dovolatel pronajal svůj autobus i s řidičem spolužalovaným J. podnikům za pevnou úplatu 1200 Kč a že tedy tyto podniky disponovaly s jeho autobusem, jak to dovolatel v dovolání tvrdí, a důsledkem toho bez náležitého skutkového podkladu dovozuje, že přestal býti pánem vozby a že jím byly výhradně J. podniky. Podle zjištěného stavu věci poskytl dovolatel na základě ujednání s Františkem S. jakožto zástupcem J. podniků k provedení zájezdu do K. V. svůj autobus s řidičem za úplatu, dodal pohonné látky, vyslal autobus s řidičem na ujednané stanoviště a byl povinen jakožto autodopravce přihlásiti jízdu u poplatkového úřadu. Již v rozhodnutí č. 9702 Sb. n. s., na něž se odkazuje, bylo vyloženo, že podle § 1, odst. 3, zák. o silostrojích jest majitel silostroje zproštěn povinnosti k náhradě škody z provozu silostroje jen tehdy, byl-li silostroj v době škodné události přenechán někomu jinému na základě pevného smluvního poměru k provozu na jeho vlastní účet a nebezpečí, takže majitelem silostroje byl celý provoz přenesen na tuto jinou osobu. Jen za toho předpokladu se tato jiná osoba stala sama vozebním podnikatelem a majitele silostroje nestíhají pak následky a nebezpečí provozu, ale také mu nepřipadají z něho užitky. Ale v souzeném případě podle zjištěného stavu věci tomu tak nebylo, neboť žalovaný Vojtěch Z. jako — Čís. 16769 —
majitel autobusu nepřenechal svůj autobus J. podnikům k provozu výhradně jen na jejich vlastní účet a nebezpečenství, takže celý provoz nebyl na J. podniky přenesen a ty se nestaly při nešťastné jízdě výhradným vozebním podnikatelem. Ze zjištěného ujednání plyne zřejmě, že se smluvní oprávnění žalovaného Vojtěcha Z. jako majitele autobusu a jemu odpovídající smluvní povinnost spolužalovaných J. podniků neshoduje s pojmem výhradného podnikatele provozu. Jde tu zřejmě u obou žalovaných o spoluprovozovatele jízdy, jak bude ještě blíže odůvodněno.
K dovolání spolužalovaných J. podniků.
Co se týká otázky odpovědnosti spolužalovaných J. podniků, jest neodůvodněna jejich výtka, že prý odvolací soud neuvážil, že »dovolatelé od objednávky sami ustoupili a odevzdali provedení zájezdu Vojtěchu Z., že Vojtěch Z. se uvolil zájezd provésti jako samostatný podnikatel, že účastníci zájezdu byli o tom zpraveni a projevili souhlas se změnou provozního podnikatele a že tím dovolatele ze smluvního závazku propustili«. Takový skutkový děj nebyl nižšími soudy zjištěn. Naopak bylo zjištěno, že Jaroslav Ch. jako zástupce členů P. o. č. n.-s. v B. ujednal s Františkem S. jakožto zástupcem J. podniků zájezd do K. V. a zpět za sjednané přepravné 1350 Kč, že záloha 200 Kč byla Jaroslavem Ch. zapravena, že se účastníkům jízdy nikdo nezmínil o tom, že vůz je Z-ův, že nepatří J. podnikům a že provedení přepravy (zájezdu) převzal Z. Nižší soudy vycházejíce z tohoto skutkového zjištění, správně usoudily, že tu šlo o dvoustrannou smlouvu o přepravě, uzavřenou mezi zástupcem členů řečené organisace a zástupcem žalovaných J. podniků, kterou tyto podniky nemohly beze všeho jednostranně zrušiti. A že k zrušení této smlouvy nedošlo, jest zřejmé z toho, že o změně podnikatele provozu nebylo účastníkům zájezdu nic řečeno, že účastníci jízdy nevěděli nic o tom, že provedení zájezdu převzal Vojtěch Z., a konečně i z toho, že žalované podniky si částku 200 Kč jakožto ujednanou zálohu (nebo, jak ony tvrdí, jako »provisi«) ponechaly. Ze zjištěného stavu věci je tedy zřejmé, že mezi žalovaným Vojtěchem Z. a spolužalovanými podniky došlo k úmluvě o provedení zájezdu bez vědomosti účastníků zájezdu (žalobců), kteří o ujednání mezi žalovanými neměli tušení, a proto také nemohli souhlasiti se zrušením ujednané přepravní smlouvy. Ze zjištěného stavu věci však také vyplývá, že žalované J. podniky smlouvu o přepravě, sjednanou se zástupcem účastníků zájezdu (žalobců), plnily za pomoci Vojtěcha Z., který za tím účelem dodal za úplatu autobus, řidiče a pohonné látky, takže provedly zájezd společně s ním na společný účet a nebezpečenství, ponechavše si částku 200 Kč jakožto ujednanou zálohu nebo provisi. Provoz byl tedy podle zjištěného stavu věci v době úrazu vykonáván v hospodářském zájmu obou žalovaných a nelze nikoho z obou žalovaných pokládati za výhradného provozovatele jízdy, nýbrž jde u obou žalovaných o spoluprovozovatele jízdy, kteří odpovídají podle odst. 3 a 6 § 1 autom. zák. rukou společnou a nedílnou. Posuzuje-li se věc s vyloženého právního hlediska, netřeba se obírati vývody dovolání, pokud brojí proti názoru odvolacího soudu, že J. podniky odpovídají podle §§ 1313 a) a 1302 obč. zák.

Citace:

č. 16276. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 126-128.