Čís. 16219.Právní postavení vnuceného správce nemovitosti ve sporech zahájených povinným již před zavřením vnucené správy. Žalobě podané vnuceným správcem proti téže osobě a o týž nárok, jichž se týká spor zahájený povinným před zahájením vnucené správy, překáží zahájenost rozepře. Nerozhoduje, že na jmění povinných byl prohlášen konkurs.(Rozh. ze dne 23. června 1937, R I 766/37.)Proti žalobě podané Ottou P., vnuceným, správcem domu č. p. 33 v T., na vyklizení uvedeného domu a jeho odevzdání z toho důvodu, že žalovaný bydlí v domě tom bez právního titulu, vznesl žalovaný námitku zahájené rozepře, ježto jest proti němu již zahájen spor u okresního soudu v Z. pod zn. sp. C II 820/32 o totéž, co je předmětem žaloby nynější, a to vlastnicí domu Annou Sch., na jejíž jmění byl mezitím prohlášen konkurs. Soud prvé stolice zamítl námitku zahájenosti sporu, vycházeje z názoru, že vnucený správce nevystupuje v souzeném sporu za Annu Sch., nýbrž v exekuční věci vedené proti konkursní podstatě Anny Sch., a že úpadková podstata není právně totožná s úpadcem, nýbrž že jest jen zvláštní, k uspokojení věřitelů určená část jeho jmění se samostatným právním osudem (rozh. č. 10812 Sb. n. s.). Rekursní soud odmítl žalobu. Důvody: V souzeném sporu jest žalobcem Otto P., který byl jmenován vnuceným správcem uvedeného domu č. p. 33 v exekuční věci 1715/35 vymáhající věřitelky č. spořitelny v P. proti povinné konkursní podstatě Anny Sch. Konkursní řízení bylo zahájeno dne 20. listopadu 1933 pod zn. sp. K 123/33 u krajského soudu civilního v P. (K 60/33 obchodního soudu krajského v P. jako delegovaného soudu). Za toho stavu věci dochází soud k úsudku, že je splněna totožnost stran i na straně žalující. V souzené věci žaluje vnucený správce domu, jenž tvoří konkursní podstatu Anny Sch. jako povinné ve výkonu vnucené správy podle § 109 ex. ř., uplatňuje tentýž nárok, a mohl proto pokračovati v přerušeném sporu C II 820/33. Jest tudíž námitka zahájené rozepře odůvodněna.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalobcovu.Důvody:Jest ovšem pravda, že vnucený správce nemovitosti není ani zmocněncem dlužníkovým při vedení správy, ani zástupcem vymáhajícího věřitele, nýbrž orgánem exekučního soudu, na jehož příkaz a pod jehož dozorem vykonává správu nemovitosti dlužníkovy, jsa k úkonům a opatřením se správou nemovitosti spojeným; oprávněn mocí zákona. Proto i ve sporu v této své vlastnosti vystupuje jménem' vlastním jako samostatná strana procesní (§§ 109, 111 ex. ř.). Při tom však nelze přehlédnouti, že ačkoliv vystupuje ve sporu vlastním jménem, a je tudíž sám po stránce formální procesní stranou, přece není sám podmětem práva, o něž ve sporu jde, nejsa účasten na hmotném právním poměru, který má býti sporem řešen. Proto také výsledky jeho činnosti ve sporu nepostihují jeho samého, nýbrž přímo toho, kdo je podmětem onoho hmotného práva. Konečný výsledek takového sporu je tudíž týž, jako by spor vedl subjekt práva hmotného sám, kdyby zavedením vnucené správy nebyla mu tato disposice odňata. Uplatňuje-li tudíž vnucený správce ve své vlastnosti vnuceného správce sporem nárok dlužníkův — v souzeném! případě nárok dlužnice resp. úpadkyně Anny Sch. — nejedná jako nový samostatný právní podmět, který by byl odlišný od dlužníka, nýbrž vymáhá žalobou vpravdě nárok dlužníkův. K tomu třeba uvážiti i to, že účelem ustanovení procesního řádu o rozepři zahájené (stejně jako i o rozepři rozsouzené) jest, aby se předešlo možnému vydání dvou nebo více rozhodnutí v téže věci sobě odporujících. To by mohlo snadno nastati i v souzeném případě, kdyby ve sporu o týž nárok z téhož právního důvodu Annou Sch. již zahájeném bylo pokračováno, když subjektem práva, jež vnucený správce Otto P. v souzeném sporu vymáhá, je ve skutečnosti jmenovaná Anna Sch., a to i tehda, když na její jmění byl prohlášen konkurs, neboť právním subjektem jmění, jež tvoří konkursní podstatu, zůstává i nadále úpadce sám, jenže nesmí s jměním nakládati. Posoudil tedy rekursní soud věc po právní stránce správně, když vyslovil, že jest v souzené věci splněna totožnost stran.