Przemyslav Dąbkowski: Palestra i księgi sądowe ziemskie i grodzkie w dawnej Polsce.

Lwów 1926. Pamiętnik historycznoprawny. Tom III. Zeszyt 2. Str. 111. — Studie autorova sleduje úkol podati jasným způsobem soustavný přehled dosud v Polsku velmi zanedbávané otázky, o níž, zvláště v poslední době, vznikl veliký interes. Práci rozdělil autor na části: V první pojednává o palestře soudu zemských i hradních, poukazuje zajímavým způsobem na postavení kancelářských úředníků soudních a soudcovských v býv. Polsku se zřetelem k dnešním poměrům.
V druhé části probírá předpisy Projektu Zamojského (P. Z.) o kancelářských úřednicích. Svoji pozornost zde výlučně věnuje personálu kancelářskému, jmenovitě regentům a susceptantum. V zásadě opírá se P. Z. o dávné právo polské, vykresluje předpisy dávného práva polského a z valné části je dokládá vhodnými doplňky a zrněna,mi v podrobnostech často velmi zajímavými.
V třetí části, ze všech nejobšírnější, shrnuje autor bohatý, pro bližší studium velmi důležitý materiál o soudních knihách zemských a hradních. — O tom, jaká byla správa soudních aktů v dobách před zavedením soudního práva polského do země ruské, nemáme žádných dokladů; jsou zde pouze domněnky jejich existence.
Knihy soudní byly knihami veřejnými; každý mohl volně do nich nahlížeti. Nejvíce se uplatňoval charakter veřejný co do knih zemských, méně u knih hradních, které byly pojímány zpravidla jako majetek starostův. Knihy soudní musely býti přechovávaný v okruhu toho obvodu, do něhož náležely.
Různé byly okolnosti, které hrozily zničením soudním knihám. Největší obavy před zničením soudních knih budil vždy nepřítel; z toho důvodu knihy soudní byly přenášeny na místa bezpečná, třeba i značně vzdálená. Druhým nepřítelem soudních knih byl oheň. Některé knihy utrpěly také hodně povodněmi. Dalším důvodem jejich ničení. byla hrubá nedbalost soudních úředníků. Jiné příčiny ničeni soudních knih byly krádež, mor, vypůjčování knih z jedné kanceláře do druhé a p.
Revisí knih v dobách dřívějších byl pověřen král. sněm, sněmík, někdy také finanční soudy dotyčných zemí. Nejdříve právo revisní bylo vyhrazeno pouze sněmu, později pak přešlo stupňovitě na sněmíky (v pol. XVII. stol.) Že i král zasahoval v revisi aktů a kanceláří soudních, vysvětlíme si tím, že jako hlava státu byl nejvyšším soudcem. A proto sněmíky, počítající se mezi vyšší soudnictví, měly také právo na revisi.
Jestliže knihám soudním z jakýchkoliv důvodů hrozilo nebezpečí, aby byly zachovány od úplné ztráty, nařízeno jejich přepsání, jež svěřeno bylo revisorům spolu s úředníky příslušného soudu; vše to bylo opět spojeno s velikým nákladem, jež nesl sněmík. Mnohdy pro veliký náklad finanční, s nimž bylo spojeno přepisování knih, k přeprání vůbec nedošlo. Sluší podotknouti, že ve větší míře se dělo přepisování knih zemských, než hradních.
Jak známo, soudní akty byly dostupný každému; bylo-li někomu v tom bráněno, mohl se odvolati k vládě vyšší. Rylo možno činiti i výtahy z knih, čemuž zpravidla úřady byly nápomocny tím, že vydávaly opisy. Раk-li ovšem úřad nechtěl k tomu svolit, mohla strana žalovaná proti němu soudně zakročiti. Hledání stranami v knihách, jichž byly povinny šetřiti, dělo se za přítomnosti regenta nebo jiných úředníků kancelářských. Ústava z r. 1704 ustanovila, aby všechny akty, jak z dávnějších dob pocházející, tak ty, které přibudou po roce 1764, zároveň zemské i hradní, byly zregistrovány, opraveny a hned spořádány do nich stručné výtahy, směřující k tomu, aby bylo hledaní v nich usnadněno. Nepohodlnosti kverend v knihách soudních polských dovedl odstranit v značné části teprve rakouský řád zavedením svých indexů, jichž potřebu cítil již předčasně v době, kdy nebyly ještě knihy jednotlivých soudů zavezeny do Lvova. Jednotlivé soudy hradní i zemské dostaly nařízení, aby důkladně spořádány byly konsignace knih, při čemž každá kniha měla býti opatřena běžným číslem. Byla to úplná, velmi žádoucí novota, naprosto neznámá kancelářským úředníkům polským, kteří byli zvykli označovali knihy podle místa vydání a roku, nebo pořadem abecedním,— což zajisté nesvědčilo o praktičnosti. Takto očíslované knihy byly r. 1784 k soudnímu tribunálu do Lvova převezeny. Indexy měly sloužiti potřebě praktické. Dlužno poznamenati, že indexy archivu lvovského jsou únikem v archivech polských vůbec. — Jiné jsou více méně úryvkovité a nevykazují jednolitosti.
Pro náležité uchování aktů soudních konečnou byla přiměřená jejich oprava, která byla vyhlášena konstitucí z r. 1764 pro všechny knihy soudní. Každý písař (soudní, zemský, hradní) byl povinen starati se o opravu knih z dob svého vlastního písařství, což, neprovedl-li, mohl o to býti požádán soudně. Knihy neopravené, jichž byla menší část, byly obvykle obvazovány hrubým papírem nebo plátnem, — opravené knihy pak v pergamen nebo v kůži různé barvy. Dnes všechny opravené knihy jsou jednobarevné (přírodní barvy), vázané v kůži, což pochází z konce XVIII. stol.
Práce Dabkovského, založená na bohaté literatuře, jest vítaným a cenným příspěvkem ke studiu právní historie.
Erich Olšar.

Citace:

Nárok na náhradu škody z toho, že zaměstnavatel přihlásil zaměstnance k invalidnímu pojištění pozdě, promlčuje se podle § 1489 obč. zák. uplynutím 3 let.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1932, svazek/ročník 71, číslo/sešit 8, s. 266-267.