NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 6561.

Do usnesení, jímž nebyl připuštěn k zastupování osoby, zbavené částečně svéprávnosti, právní zástupce, jemuž svéprávnosti zbavený dal plnou moc teprve po zbavení svéprávnosti bez souhlasu podpůrce, jest oprávněn stěžovati si nepřipuštěný právní zástupce.
Jediným zástupcem osoby zbavené částečně svéprávnosti jest soudem ustanovený podpůrce a nelze opatrovanci přiznati právo, by jednal na soudě samostatně se svým právním zástupcem, zřízeným bez souhlasu podpůrcova.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1926, R 2 388/26.)
Rudolf K. byl v řízení o zbavení svéprávnosti pro pijáctví zastupován na základě všeobecné procesní plné moci advokátem Drem F-em. Dne 29. ledna 1926 byl Rudolf K. částečně zbaven svéprávnosti. Při inventuře v opatrovnické věci dne 6. srpna 1926 zastupoval Rudolfa K-a opět Dr. F. Podpůrce Rudolfa К-a Dr. Arnošt K. vyslovil se při té příležitosti proti zastupování Rudolfa K-a Drein F-em, ježto pravoplatným zbavením svéprávnosti plná moc Dra F-a zanikla a jím (podpůrcem) Dru F-ovi plná moc nebyla udělena. Při soudním jednání v téže věci dne 21. září 1926 chtěl se Dr. F. opět sůčastniti jednání za Rudolfa K-a, vykázav se plnou mocí, vystavenou Rudolfem K-em dne 20. září 1926. К odporu podpůrcovu nebyl Dr. F. připuštěn k jednání jako právní zástupce Rudolfa K-a a soud prvé stolice vyslovil v usnesení, že Dra F-a nelze na základě plné moci ze dne 20. září 1926 považovati za plnomocníka svéprávnosti zbaveného Rudolfa K-a. R e k u r s n í soud k rekursu Dra F-a napadené usnesení potvrdil a uvedl ku konci důvodů: Ohledně plné moci ze dne 20. září 1926 souhlasí rekursní soud s názorem prvého soudu, že nemůže býti základem platné smlouvy zmocnitelské, ježto tu není souhlasu podpůrcova, následkem čehož nelze považovati Dra F-a za plnomocníka Rudolfa K-a a Dr. F. není oprávněn za něho na soudě jednati. Při tom dlužno zdůrazniti, že se tím míní pouze zákrok pro svéprávnosti zbaveného, prováděný na základě plné moci ve smyslu občanského zákonníka, pro nějž pro plnomocníka přicházejí v úvahu také předpisy, o povinnostech plnomocníka podle 22. hlavy občanského zákonníka. Chce-li právní zástupce, opíraje se o ustanovení §§ 178, 217, 282 obč. zák., zakročiti v zájmu svéprávnosti zbaveného u opatrovnického soudu, nelze mu v tom zajisté podle těchto předpisů brániti. Avšak smluvní poměr ku svéprávnosti zbavenému na základě plné moci není myslitelným bez svolení podpůrce. Tato zásada platí i pro budoucnost, takže návrh rekurentův, by bylo svéprávnosti zbavenému dovoleno, by si ve své opatrovnické věci i nadále ustanovil právního zástupce, jest rovněž neodůvodněným.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolacímu rekursu Dra F-a.
Důvody: Přes to, že plná moc ze dne 20. září 1926, na jejímž základě Dr. Ludvík F. podává jménem Rudolfa K-a dovolací rekurs, byla udělena, když Rudolf K. byl již právoplatně zbaven částečně svéprávnosti, a není proto, nejsouc schválena podpůrcem Dr. Arnoštem K-em, platnou, nelze dovolací rekurs odmítnouti pro nedostatek plné moci, neboť předmětem jeho jest právě nárok opatrovance, by ho vedle podpůrce a proti němu zastupoval jím samým zvolený a nyní za něho dovolací rekurs podávající právní zástupce, a tu vzhledem k §§ 217 a 282 obč. zák. nelze opatrovanci upříti právo, by o tomto jeho nároku bylo soudem rozhodnuto. Podle §u 16 nesp. říz. mohla by však souhlasná, nárok stěžovatelův zamítající usnesení nižších soudů býti změněna jenom, kdyby trpěla zřejmou nezákonností, rozporem se spisy nebo zmatečností. Těchto vad neshledal Nejvyšší soud ani v napadených usneseních ani v řízení jim předcházejícím. Stěžovatel sám přiznává, že pro nesouhlas podpůrce nedošlo mezi ním a jeho právním zástupcem posud ke platné smlouvě o zmocnění, ale vytýká nižším soudům, že se nezabývaly podstatnou částí jeho návrhu, totiž aby přes opačnou vůli podpůrce byla tato smlouva soudem uznána a schválena. Dovolací rekurs ocitá se tu v rozporu se spisy, neboť rekursní soud se na konci svých důvodů zabývá i touto částí stěžovatelova návrhu a odůvodňuje, proč mu nevyhovuje. Nejvyšší soud souhlasí s jeho názorem. Jediným zástupcem osoby zbavené částečně svéprávnosti jest soudem ustanovený podpůrce (§ 4 zák. o zbavení svéprávnosti, § 243 obč. zák.), jiné osoby mohou za opatrovance jako jeho zmocněnci jednati pouze se souhlasem podpůrcovým. Zákon nečiní výjimky v případech, kde osoba podpůrcova není opatrovanci příjemná, a týž nemá v něho důvěry, nebo kde podpůrce jedná proti vůli opatrovance. Vždyť zřizuje podpůrce právě proto, že opatrovanec byl uznán za neschopna, by sám spravoval své věci, a protože vůle opatrovancova jest tedy právně vadnou. O ochranu zájmů opatrovance pečuje zákon jiným způsobem. Jednak přiznává mu v §§ 217 a 282 obč. zák. právo stěžovati si na podpůrce u soudu, jednak ukládá opatrovnickému soudu, by z úřední povinnosti bděl nad jeho zájmy (§ 21 obč. zák., § 2 úvodní odstavec nesp. říz.) a aby před svými rozhodnutími vždy i jeho sama vyslechl, jest-li schopen utvořiti si o nich úsudek (§ 2 čís. 5, § 185 nesp. říz.). Rozšiřovati tuto povinnost soudu na právo opatrovance jednati u soudu samostatně a vlastním právním zástupcem příčilo by se doslovu zákona, smyslu právních předpisů o opatrovnictví a duchu nesporného řízení. Návrh, by se stěžovatel směl v budoucnosti i proti vůli podpůrce dáti zastupovat svým právním zástupcem, byl proto právem zamítnut. Toto rozhodnutí nebude ovšem překážkou, by nebyl opatrovnickým soudem v případě potřeby opatrovanci pro jednotlivé určité právní úkony, při nichž by se jeho zájmy křížily se zájmy podpůrcovými, ustanoven zvláštní opatrovník podle § 271 obč. zák., po případě i advokát, prozatím není však k ustanovení takového opatrovníka důvodu.

Citace:

č. 6561. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 787-789.