NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 876.

Povinnost, udati zásoby (§ 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.) není obmezena na zásoby, jichž povinný nepotřebuje pro sebe a domácnost.
Skutková podstata § 2 cit. zák. nevyžaduje úmyslu lichvářského.
Pro přezkoumání rozsudků lichevních soudů platí předpisy § 281 tr. ř.
Ukojení vlastní potřeby hospodářovy předchází před splněním povinnosti dodávací (§ 3 cit. zák.).
(Rozh. ze dne 2. června 1922, Kr II 821/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Jihlavě ze dne 14. září 1921, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin dle § 2 odstavec druhý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a § 3 odstavec druhý téhož zákona potud, že zrušil napadený rozsudek, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin podle § 2 odstavec druhý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl; jinak zmateční stížnost zavrhl.
Důvody:
Zmateční stížnost má pravdu, pokud uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. Názor lichevního soudu, že přečinu podle § 2 zákona o válečné lichvě nemohl se obžalovaný dopustiti, poněvadž potřeboval zatajené zásoby pro výživu příslušníků své domácnosti, není správný. Obilí a mlýnské výrobky, o které v tomto případě šlo, podléhaly zabavení podle § 1 nař. vlády republiky Československé ze dne 11. června 1920, čís. 390 sb. z. a n. a obžalovaný byl povinen tyto zásoby orgánům, k tomu určeným, ohlásiti, poněvadž §em 9 a §em 17 právě zmíněného nařízení bylo zároveň ustanoveno, že budou vydány předpisy o evidenci zabavených plodin a výrobků, dle potřeby nařízen soupis těchto zásob, a ustanoven trest na nesprávná udání při evidenci (soupisu) zásob nebo revisi zásob. Byl tedy obžalovaný povinen podati vysvětlení, když u něho dne 21. ledna 1921 bylo pátráno po zásobách obilí a výrobků z něho. Tato povinnost není obmezena ani v § 2 zák. lichevního, ani ve shora zmíněném vládním nařízení na zásoby, kterých povinný nepotřebuje pro svou potřebu. Také by tato povinnost neměla při tomto obmezení žádného smyslu, neboť účelem evidence zásob jest, by zjednán byl úřadům spolehlivý a úplný přehled všech po ruce jsoucích zásob obilí a mlýnských výrobků, ježto jen takto jest umožněno spravedlivé rozdělení zásob mezi obyvatelstvo. Zapřel-li tedy obžalovaný své zásoby při úředním pátrání po nich, nelze po objektivní stránce usouditi jinak, než že je zatajil, na kteroužto okolnost poukazuje zejména ukrytí hledaných zásob, jak bylo nalézacím soudem zjištěno. Objektivně jest tu tedy skutková podstata přečinu podle § 2 odstavec druhý zákona o válečné lichvě. Nalézacímu soudu bude nyní rozhodovati o subjektivní stránce činu. Při posouzení této subjektivní náležitosti nebude ovšem moci nalézací soud opříti se o názor, že skutková podstata přečinu dle § 2 zák. o lichvě vyžaduje lichvářský úmysl. Zákon o lichvě nezmiňuje se nikde ani slovem o tom, a také ze žádného jeho ustanovení nelze dovozovati, že skutková povaha přečinu dle § 2, zákona o lichvě vyžaduje »lichvářský« úmysl. Pojem tohoto slova jest tak široký, že s tohoto stanoviska dalo by se každé protizákonné jednání ospravedlniti. Vytknuté vady jsou toho rázu, že nelze rozhodnouti ve věci bez nového projednání věci v prvé stolici. Jest tudíž odůvodněno, napadený rozsudek v této části t. j. v osvobozujícím výroku pro přečin zatajení zásob dle odst. 2 § 2 lich. zák. zrušiti a věc v objemu zrušení vrátiti nalézacímu soudu к opětnému projednání a rozhodnutí. Obhájce sice uplatňoval při veřejném roku, že obžalovaný nebyl povinen znáti zvláštní předpisy o zabavení obilí, leč tímto, způsobem poukazoval jenom na právní omyl obžalovaného podle § 3 tr. zák., jenž obžalovaného nemůže omluviti, neboť § 2 zákona lichevního jest součástkou trestního práva, nehledíc ani k tomu, že obžalovaný jako rolník byl zajisté povinen, aby se seznámil s předpisy o zabavení obilí. Tato námitka musila zůstati bez povšimnutí, a rovněž i další námitka, že rozsudek lichevního soudu nelze vlastně v důvodech jeho přezkoumávati, poněvadž lichevní soud má podobné postavení jako soud porotní. Tato námitka přehlíží, že lichevní soudy jsou podle § 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. a n. samostatnými odděleními sborových soudů prvé stolice, a že podle § 12 téhož zákona řízení o přečinech a zločinech koná se před příslušným sborovým soudem první stolice, jenž rozhoduje v senátě složeném ze soudce z povolání a čtyř přísedících. Pro přezkoumání rozsudků lichevních soudů platí tedy předpisy § 281 tr. ř. Přes to, že není správným právní náhled nalézacího soudu, že skutková povaha přečinu dle § 3 lich. zák. předpokládá lichvářský úmysl a ohrožení veřejného zájmu, kterýchžto náležitostí soud v tomto případě neshledal, nutno, přece vyloučiti skutkovou podstatu přečinu úmyslného porušení dodávací povinnosti, jakmile soud zjistí, že samozásobitel nemohl dostáti své dodávkové povinnosti proto, že veškerá jeho zásoba obilí a mouky nestačí ani k ukojení nejnaléhavější potřeby jeho rodiny a hospodářství. V tomto případě zjistil první soud, že veškeré množství obilí a mouky, u obžalovaného nalezené, ačkoliv ani zrnka ze své úrody neprodal, nestačilo ani k výživě jeho rodiny, sestávající ze 7 osob. Poněvadž ukojení vlastní hospodářovy potřeby předchází před splněním povinnosti dodávací, nelze mluviti o úmyslném jejím porušení tam, kde z uvedené příčiny samozásobitel své dodávací povinnosti dostáti nemůže.

Citace:

č. 876. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 330-331.