Čís. 15213.
Kdy lze vyhověti návrhu povinného na zrušeni exekuce opřenému o to, že pohledávka vymáhajícího věřitele byla jeho věřitelem zabavena a tomuto věřiteli přikázána k vybrání, a že tento povolil povinnému sečkání.
(Rozh. ze dne 20. května 1936, R II 184/36.)
Smírem ze dne 2. října 1935 se povinný zavázal zaplatiti vymáhající věřitelce svůj dluh ve splátkách, v nichž zaplatil část tohoto dluhu. Další splátky odepřel platiti tvrdě, že pohledávka vymáhající věřitelky proti němu byla exekuěně zabavena čsl. státem (berním úřadem); platební zápovědí v této exekuci bylo mu zapověděno plniti jeho vymáhající věřitelce a proto plnil splátky jako poddlužník čsl. státu, s nímž se také dohodl o pokračování v měsíčních splátkách. Z těchto důvodů navrhl, aby byla exekuce proti němu jeho vymáhající věřitelkou vedená zrušena. Ta však nesouhlasila s návrhem na zrušení exekuce poukázavši na to, že platební zápověď berního úřadu nemá na splatnost vymáhané pohledávky vlivu, zejména že tím nebyla nijak dotčena otázka zatím nastalé ztráty lhůt, kteréžto právo bylo ve smíru vyhrazeno toliko vymáhající straně a nikoliv bernímu úřadu, a že povinný se též zavázal v důsledku ztráty lhůt zaplatiti jí ihned celou pohledávku. Prvý soud exekuci zrušil. Berní úřad zabavil nárok na plnění opětujících se dávek, příslušející vymáhající věřitelce proti povinnému ze smíru sjednaného 2. října 1935, t. j. na plnění měsíčních splátek na dluh. Doručením této zápovědí poddlužníkovi nabyl Čsl. stát na zabavených dávkách zástavního práva a jest oprávněn je vybrati až do výše své vykonatelné pohledávky. Tímto pozbyla vymáhající, strana jak věcné, tak i procesní legitimace zabavenou pohledávku dále vymáhati a tudíž i uplatniti nastalou ztrátu lhůt, neboť tato práva podle ustanovení § 308 ex. ř. přešla výhradně na berní úřad jako vymáhajícího věřitele. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Vymáhající věřitel nepozbyl zabavením a přikázáním vymáhané pohledávky práva uplatňovati nastalou ztrátu lhůt, neboť tím nastala pouze změna ohledně osoby k příjmu platu oprávněné, tedy platebního místa, berní úřad se však nemohl dohodnouti s dlužníkem na měsíčních splátkách, poněvadž ve smyslu § 308 ex. ř. usnesení o přikázání pohledávky nezmocňuje vymáhajícího věřitele, aby učinil nějakou dohodu o měsíčních splátkách na účet dlužníkův, nýbrž toto právo zůstalo vyhrazeno nadále vymáhajícímu věřiteli. Ke zrušení exekuce mohla tudíž dáti svolení pouze stěžovatelka (vymáhající věřitelka), a když vyjádřila se proti zrušovacímu návrhu s tím, že dlužník slíbil zaplatiti celou pohledáviku, měl soud I. stolice poukázali dlužníka na pořad práva ve smyslu § 40 ex. ř., poněvadž byly tvrzeny sporné okolnosti, které nemohl soud I. stolice řešiti v řízení exekučním, zejména také, pokud se týče výše vymáhané pohledávky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Názor rekursního soudu, že exekuce nemohla býti k návrhu dlužníkovu zrušena, jestliže se vymáhající věřitelka vyjádřila proti návrhu, a byla sporná splatnost a platnost sečkání, jest správný. Dlužník neprokázal uspokojení vymáhající věfitelky ani její povolení k sečkání (§ 40 ex. ř.), vymáhající věřitelka se návrhu opřela, proto správně uznal rekursní soud, že tu není podklad pro zrušení exekuce k pouhému návrhu dlužníkovu.