NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 8978.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Dodáním automobilu do správkárny byl majitel správkárny po dobu, dokud nebyl automobil jako spravený jeho majiteli zpět odevzdán, provozovatelem jízdy. To platí najmě o jízdě na zkoušku.
(Rozh. ze dne 23. května 1929, Rv I 1881/28.)
Automobil firmy S. dán byl do opravy firmě M. Při zkušební jízdě srazil se automobil, řízený montérem S-em, s povozem žalobcovým. Žalobce domáhal se náhrady škody na montéru S-ovi, a na firmě M. Procesní — Čís. 8978 —
697
soud prvé stolice uznal žalobní nárok po právu proti montéru S-ovi, nikoliv i proti firmě М. K odvolání žalobce a žalovaného S-a uznal odvolací soud i firmu M. povinnou zaplatiti solidárně s S-em žalobci zažalovanou škodu. Důvody: Ze zjištění prvého soudu, jež stala se bezvadně a jež proto přijal po rozumu § 498 c. ř. s. též soud odvolací za základ rozhodnutí, vyplývá, že šofér H. firmy S dal na poukaz své zaměstnavatelky automobil, který měl poruchu, spolužalované firmě Bratří M. do opravy, že vůz postavil do dílny, kde byl tři dny, že vůz ten tam viděl spolumajitel firmy Robert M., který mu řekl že oprava ta nepůjde na garancii, nýbrž na účet, že montér S. sdělil pak šoféru H-ovi, že vůz je hotový, ale H. na to prohlásil, že musí věděti, zda vůz chodí. Prvý soud zjistil dále, že byl S. od H-a, jako zaměstnance firmy S. požádán, by se podíval na automobil, že nejde, že auto opět zřídil a ráno ve středu, když ho byl H. k tomu vybídl, vyjel s autem, by je vyzkoušel, že správu automobilu provedl materiálem firmy »Bratří M.« a použil jejího zařízení, že sám vykonané práce nezapisuje, protože k tomu jest ustanoven jiný, že hlásí, když vyjíždí s vozem, v projednávaném případe však že tak neučinil a že také nezaměnil číslo vozu H-ova (firmy S.) za číslo firmy M. Soud procesní uznal, že S. nebyl v závodě žalované firmy osobou, oprávněnou vcházeti se stranami ve smlouvy s jinými, a že nemůže s nimi uzavírati právní jednání. I kdyby bylo lze názoru tomu přisvědčiti, přehlíží procesní soud, že automobil do dílny závodu žalované firmy do správky dodaný byl Robertem M-em tam viděn, a že se tento vyjádřil o něm způsobem shora již uvedeným, že náklad na jeho opravu nepůjde na účet garancie, nýbrž na zvláštní účet vlastníka vozu. Proto tvrzení napadeného rozsudku, že automobil nebyl svěřen spolužalované firmě k opravě, spočívá na nesprávném ocenění výsledků průvodního řízení a v důsledku toho i na nesprávném posouzení právním. K posouzení této otázky nestačí, zda byly u žalované firmy splněny všechny formálnosti při přijímání oprav, jak je byl prvý soud zjistil a o kterých šofér H. nemohl přirozeně míti vědomosti. Stačí, že automobil byl dodán do dílny žalované firmy, že tam byl spolumajitelem firmy Robertem M-em viděn, a že automobil byl tam opravován, jinak, kdyby byla firma nechtěla automobil přijati k opravě, byla by ho musila z dílny vykázati. Že se tak nestalo, je důkazem, že ho žalovaná firma k opravě přijala, a svědčí tomu i zmíněný již výrok Roberta M-а k H-ovi, že náklady opravy nepůjdou na garancii, nýbrž na účet. Oprava automobilu děla se v dílně firmy M. veřejně. Okolnost, že žalovaná firma provedení opravy automobilu neúčtovala, nemůže míti pro posouzení této věci významu. Správně uvádí prvý soud, že dodáním automobilu do správkárny jest majitel správkárny po dobu, pokud nebyl automobil jako spravený jeho majiteli zpět odevzdán, provozovatelem jízdy. Nerozhodným zůstává, zdali žalovaná firma dala montéru S-ovi poukaz ke zkušební jízdě, čili nic. Ana se nehoda stala při zkušební jízdě, tedy dříve, než jej vyzkoušený, opravený odevzdala žalovaná firma jeho vlastníku firmě S., ručí za všechny nehody solidárně se šoférem S-em.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Pokud jde o právní stránku věci, lze dovolatelku odkázati na správné důvody odvolacího soudu, jež nejsou vyvráceny vývody dovolacího spisu. Dodává se jen toto: Nerozhodným jest, zda Jaromír S. byl oprávněn jednati za žalovanou firmu, zda tato schválila přijetí vozu do opravy a zda vůz byl formálně převzat, zda firma dala S-ovi poukaz ke zkušební jízdě čili nic, a zda tento nesměl vyjeti bez předchozího svolení odpovědné osoby a měl hlásiti jízdu, a zda bylo vůbec nutno vůz vyzkoušeti. Rozhodným jest, že stroj byl, jak ze skutkových zjištění správně usoudil odvolací soud, dán do podniku žalované firmy do správky. Tím došlo k smluvnímu poměru, jímž se silostroj, jak rovněž bylo zjištěno, s vědomím společníka firmy Roberta M-а až do provedení opravy a vrácení opraveného silostroje dostal do volné disposice žalované firmy, jež tedy také vše, co ve svém zájmu buď sama, buď svými zřízenci podnikala se silostrojem, činila na vlastní účet a nebezpečí. Zejména platí to o jízdě na zkoušku. Neboť, i když bylo zjištěno, že Jan H. sám žádal, by stroj po opravě napřed byl vyzkoušen a by montér S. s ním jel, stala se jízda přece v první řadě v zájmu žalované strany, by automobil po opravě byl vyzkoušen a tím bylo zjištěno, že oprava byla bezvadně provedena (srov. rozh. čís. 2246 sb. n. s.). Lichá jest i další námitka žalované strany, že byl vůz odňat jejímu nakládání bezprávným postupem S-ovým, jenž podnikl proti zákazu zkušební jízdu. Z předpisu § 1 (4) aut. zák. vyplývá, že zákon vyžaduje objektivní protiprávnost, porušení předpisu všeobecného řádu právního. Protiprávním jest jednání jen tehda a jen potud, když a pokud jsou jím dotčeny jisté zájmy, chráněné určitou právní normou (srov. rozh. čís. 5404 sb. n. s.). Bylo-li zjištěno, že S. jest zřízencem firmy, že opravu vozu provedl a po opravě na vyzvání Jana H-a podnikl zkušební jízdu, nejde tu o porušení zájmu chráněného určitou normou právní, nýbrž snad o porušení povinnosti zřízence proti jeho firmě, pakliže S. skutečně podnikl zkušební jízdu proti jejímu zákazu.

Citace:

č. 8704. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 226-227.