NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2293.

Soudu nelze rozhodovati o otázce, zda jde o cestu veřejnou, a to ani jako o otázce předběžné. Vydržena-li služebnost občany, nelze na jednotlivé z nich nastupovati žalobou zápůrčí.
(Rozh. ze dne 20. února 1923, R I 16/23.)
Žalobu, již domáhali se žalobci uznání, že žalovaní nejsou oprávněni jezditi po jich pozemku a že jsou povinni každého výkonu jízdy se zdržeti, procesní soud prvé stolice zamítl, zjistiv, že po pozemku žalobcu chodili a jezdili obyvatelé obcí B. a K. již po více než 40 let, a dospěv pak k názoru, že cesta slouží užívání obecnému, na němž jsou súčastněni i žalovaní, a že, pokud toto obecné užívání není odstraněno, nemohou žalobci proti žalovaným dle §§ 372, 523 obč. zák. uplatňovati neobmezenost vlastnického práva. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a vrátil mu věc, by o ní, vyčkaje pravomoci, dále pojednal a ji znovu rozhodl. Důvody: Nepřípustnost pořadu práva řídí se především udáním žaloby. Žaloba domáhá se výroku, že žalovaným nepřísluší právo jezditi po pozemku strany žalující. Jde tudíž o poměr čistě soukromoprávní, jehož řešení soudům odejmuto není (§ 1 j. n.). Namítaly-li žalované strany, že jde o cestu veřejnou, musil se první soudce otázkou tou zabývati a řešil-li první soudce otázku v tom směru, že jde skutečně o cestu veřejnou, šlo by nejvýše o nesprávné právní posouzení věci, čímž zabývati se dlužno v zasedání veřejném. Posuzuje řešenou otázku z tohoto hlediska, je soud odvolací ovšem názoru a dává v tom odvolatelům za pravdu, že soudu nelze rozhodovati o otázce veřejnosti cesty, t. j. má-li cesta po pozemku žalobců povahu cesty veřejné, ani jako o otázce předběžné, neboť otázku tuto mohou rozhodnouti jen úřady správní, do jejichž výhradné kompetence rozhodnutí takové náleží (sr. rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1915 č. j. Rv VI-212/15), uveřejněné ve zprávách Právnické Jednoty Moravské z roku 1916 strana 221. Jestliže tedy první soud v důvodech svého rozsudku prohlašuje, že zjištěným jim výkonem chůze a jízdy vozem nabyla sporná část pozemku povahu cesty veřejné, dlužno v tom spatřovati nesprávné právní posouzení, ježto první soudce vycházel tu z mylného právního názoru, že tuto otázku jest oprávněn řešiti. Zmatečnost však v tom spatřovati nelze proto, poněvadž své mínění projevil pouze v důvodech, rozhodnutí však žádného neučinil. Pouze tehdy, bylo-li nalezeno o věci na pořad práva nenáležející, t. j. učiněn o tom výrok (enunciát), jest tu zmatek podle §u 477 čís. 6 c. ř. s. Předpokladu toho zde však není. Ve sporu šlo v podstatě o rozhodnutí otázky, zda je vlastnictví žalobců k pozemku neobmezeno, jak oni tvrdí, či omezeno, jak namítali žalovaní. Námitka žalovaných zněla ovšem v prvé řadě v ten smysl, že cesta po pozemku je veřejná, ježto se po cestě jezdilo a jezdí, veřejně. V tomto přednesu žalované strany dlužno však shledávati také námitku, že cesty bylo používáno domácími lidmi obce K. i jinými cizími osobami přespolními a že se tak dálo nikoliv s úmyslem, aby osoby ty nabyly nějakého práva soukromého (služebnosti), nýbrž v přesvědčení, že výkon chůze a jízdy děje se v úmyslu, by se dál za a pro obec. Kdyby to bylo prokázáno, a kdyby bylo dále zjištěno, že se tak skutečně dělo nepřetržitě po dobu vydržecí, byla by obec K. nabyla služebnosti chůze a jízdy po pozemku žalobců a to nikoli pro své účely soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní. Po názoru soudu odvolacího může totiž obec takovýmto způsobem řečené služebnosti nabýti. Jsouc osobou právnickou může nabývati práv svými zákonnými zástupci a ovšem i držby. Při držbě jako faktickém stavu není však nabytí její zákonnými zástupci obce jediným a výhradným způsobem, nýbrž podle povahy věci dlužno tu připustiti i možnost, aby také veškerenstvo osob obec tvořících svými činy nabylo držby zase ve prospěch veškerenstva, t. j. souhrnu osob obec tvořícího. Při tom není ovšem třeba, aby všichni občané obce držbu vykonávali, nýbrž postačí, by to byl takový počet, byť i číselně nezjistitelný, z něhož by se dalo usouditi na to, že může býti pokládán za dostatečný, aby představoval obec. Je-li podle řečeného možno, by obec nabyla držby služebnosti chůze a cesty po pozemku, jest zajisté také možno, aby ji vydržela. K nabytí držby jest zapotřebí dvou náležitostí: moci a úmyslu. Že tu byla tato moc, soudce zjistil, neboť, že se po pozemku takřka od nepaměti bez překážky veřejně jezdilo, má bezvadně prokázaným. Náležitostí druhou se však neobíral a nezjistil, zda výkon chůze a jízdy dál se také v úmyslu, vykonávati chůzi a jízdu ve prospěch obce, t. j. po cestě jako obecní, která by sloužila veřejným účelům komunikačním.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu ani té ani oné strany.
Důvody:
Obě strany vytýkají napadenému usnesení odvolacího soudu nesprávné právní posouzení. Z přednesu žalovaných, že sporné cesty užívali jen jako každý jiný příslušník obce, a ze skutkových zjištění prvého soudu, že cesty po pozemku žalobců bylo používáno obyvatelstvem jak obce B. tak i obce K. po dobu delší 30 ano i 30 let k chůzi a jízdě vozy a že každý jezdil po ní dle svých hospodářských a jiných potřeb, ježto cesta bývala jediným spojením obce B. s obcí K. — dospěl odvolací soud souhlasně se soudem prvé stolice k závěru, že sporná cesta sloužila obecnému užívání všech příslušníků obou řečených obcí a že z tohoto obecného užívání cesty také žalovaní odvozují právo jízdy, třebas je nejasně ve sporu vyjádřili, užívajíce výrazu »veřejností cesty« místo správnějšího výrazu »obecného užívání cesty k veřejné obecní komunikaci příslušníky obce,« o němž právě důkazy nabídli. Než řízení prvé stolice právě v tomto směru jest neúplným, nevysvětlujíc náležitě obrany žalovaných pokud se týče povahy sporné cesty, zejména nebylo náležitě vysvětleno a provedenými průvody zjištěno, zda spornou služebnost po pozemku žalobců vykonávali příslušníci obce B. a s nimi i žalovaní, v přesvědčení, že tím vykonávají jen právo pro obec samu a zda obec B., jejímiž členy žalovaní jsou, dala nějakým zevním projevem na jevo souhlas k nabytí služebnosti. Vždyť by tu šlo o nabytí služebnosti pro obec vydržením, a to zástupci t. j. příslušníky obce B. a tu požaduje zákon po stránce subjektivní jednak vůli zástupce, t. j. zde příslušníků obce a tedy i žalovaných, vykonávati obsah služebnosti pro zastoupeného, t. j. pro obec, jednak držitelskou vůli zastoupeného, zde obce, by její členové vykonávali služebnost jako právo její a pro ni. Bude také uvážiti, zda mohli žalovaní, když vykonávali služebnost s přesvědčením, že je to právo obcí B. příslušející, míti zároveň i vůli, služebnost tuto vlastním jménem a pro sebe vykonávati a ji pro své pozemky jako panující vydržeti, a zda jedna vůle druhou vylučuje. Jest tedy přisvědčiti jak hledisku odvolacího soudu, z něhož sporný právní poměr posuzuje, a zdůrazniti, že soudům vůbec nelze řešiti otázku, zda sporná cesta v tomto případě obecným užíváním po dlouhou řadu let nabyla povahy cesty veřejné, o níž rozhodovati přísluší výlučně jen úřadům správním, tak i jeho názoru, že řízení prvé stolice vykazuje podstatné vady, jež zabránily důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře a že skutkové okolností, pro spor rozhodné, nebyly na přetřes vzaty.

Citace:

Čís. 2293. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 292-294.