Č. 4059

Zdravotnictví. — školství: Lze min. výnosem normovati, že k výkonu odborné praxe zubního lékařství se vyžaduje složení zkoušky na ústavě pro zubní lékařství? Řízení před nss-em: Odmítnutí námětu stranou podaného o tom, v jakém směru se má pohybovati organisační činnost ministerstva nebo nařizovací moc vlády, není rozhodnutím ani opatřením ve smyslu § 2 zák. o ss. Právo petiční: Z práva, podati petici, neplyne subjekt, právo na to, aby petici bylo obsahově vyhověno.
(Nález ze dne 24. října 1924 č. 16 555).
Věc: MUDr. Josef D. v Praze a spol. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví o způsobilost k provozování odborného zubního lékařství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem z 29. července 1922 zřídilo min. zdrav, v dohodě s min. škol. a s min. fin. po rozumu § 1 zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb. »provisorium státního ústavu pro zubní lékařství při zubní klinice Karlovy university v Praze, ve způsob jednoročních kursů pro lékaře, kteří se hodlají věnovati odborné praxi zubního lékaře«. Výnos stanoví dále podmínky přijetí do kursu, školné, upravuje způsob vyučování a obsahuje nakonec toto ustanovení: »Po skončeném kursu podrobí se každý účastník praktické a theoretické zkoušce ze všech oborů zubního lékařství. Řádní účastníci, kteří vykonají s prospěchem tuto zkoušku, budou oprávněni vykonávati odbornou praxi zubního lékařství po rozumu § 1 zák. ze 14. dubna 1920, č. 303 Sb. Účastníkům, kteří při této zkoušce neobstáli, prodlouží se trvání kursu o dobu, kterou stanoví zkušební komise, načež podrobí se účastník zkoušce nové, za těchže podmínek, jako při zkoušce prvé. Zkušební taxa činí 300 Kč«. St-lé, frekventanti tohoto kursu, domáhali se podáním z 12. května 1924 rozhodnutí žal. úřadu o tom, je—li oprávněn a v zákoně odůvodněn požadavek, aby se podrobili zkoušce, na jejjímž výsledku by snad bylo závislé dosažení práv, o nichž mluví § 1 zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb. Dovozovali, že výnos jest v rozporu se zák., pokud předpisuje školné, taxy a požaduje zkoušku a vysvědčení, zejména se obraceli proti ustanovení, že řádní účastníci, kteří vykonají s prospěchem zkoušku, budou oprávněni vykonávati odbornou praxi zubolékařskou, poukazujíce k tomu, že zákon tento požadavek neobsahuje. Podání končí žádostí, aby min. zdrav. uznalo správnost právního nazírání v podání projeveného a dle něho dalo správě ústavu příslušné pokyny. Žal. min. vyřídilo toto podání nař. výnosem v ten rozum, že neshledalo příčiny, aby uvedené ustanovení onoho výnosu o zkouškách nyní v podstatě měnilo, nebo je rušilo. Současně však učinilo opatření, aby těm frekventantům kursu, kteří po absolvování kursu nechtěli by se zkoušce podrobiti, bylo přednostou ústavu vydáno potvrzení o návštěvě kursu s poznámkou, že frekventanti zkoušce se nepodrobili, že však jest jim volno později zkoušku vykonati. Stížnost k nss podaná obrací se proti nař. výnosu, pokud jím min. opět vyslovilo, že pro vykonávání odborné praxe zubního lékařství po rozumu § 1 cit. zák. jest nutným předpokladem nejen absolvování jednoročního kursu, nýbrž také vykonání praktické a theoretické zkoušky ze všech oborů zubního lékařství, a tak zamítlo st-li uplatňovaný subjektivní nárok, vykonávati odbornou praxi zubního lékařství sice na základě absolvování jednoročního kursu zubolékařského, avšak bez zkoušky . Nss uvažoval o stížnosti takto: Zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb., upravuje otázku výkonu zubního lékařství a zubní techniky, vyslovil zásadu, že oprávnění vykonávati lékařskou praxi v čsl. republice neobsahuje již samo o sobě i právo vykonávati odborně lékařství zubní a míti titul »zubního lékaře«. K zjednání i tohoto práva třeba dle tohoto předpisu ještě určité další zvláštní kvalifikace, tvořící jakési plus nad onu kvalifikaci, jež k výkonu praxe lékařské vůbec stačí. Toto plus kvalifikace vymezeno jest v zákoně slovy »nabytí k tomu zvláštní způsobilosti na státním ústavě pro zubní lékařství«. K tomuto předpisu zákon dodal, »že takový ústav zřídí min. zdrav, ve srozumění s min. škol.«. Dodatek tento obsahuje v sobě dvojí: jednak zákonnou přípověď, pokud se týče závazný slib, že onen ústav, jenž má pro budoucí odborný výkon zubního lékařství tak významné poslání, bude opravdu zřízen, jednak zákonné zmocnění obou uvedených min. opatřiti všechno, čeho jest potřebí, aby takový ústav, na němž lze nabýti oné způsobilosti, kterou zákon v předchozí větě předpokládá, vstoupil v život. Toto poslání ústavu, který zmíněnými min. zřízen býti má, i jeho zvláštní účel vyžadují nezbytně toho, aby jeho organisace, jeho řád učební i event. řád zkušební byly tak upraveny, by se ústav tento jevil provedením myšlenky, že na něm se nabude oné zvláštní způsobilosti, kterou zákon pro odborný výkon zubního lékařství předpisuje. Aby však min. zdrav, a škol. plníce úkol jim uložený, t. j. zřizujíce ústav onen, tomuto postulátu mohla náležitě vyhověti, třeba jest, aby napřed věděla, jak si zákon tuto »zvláštní způsobilost« představuje, co všechno v tomto postuláte leží, ježto jen z přesné znalosti této premissy možno činiti závěr na to, jak ústav onen má býti zařízen a uspořádán, aby idei zákona vyhovoval. Premisu tuto nemohou si však ona min. sama o sobě zodpovídati. Vždyť vyplnění onoho rámce, který zákon všeobecnými slovy: »nabyli k tomu zvláštní způsobilosti« vytýčil, státi se může jen podrobnějšími normami právními, které oné povšechné myšlence resp. direktivě, jež jest v těchto slovech obsažena, dají konkrétní obsah a podstatu. Tyto normy, které hluboko zasáhnouti mají do subjektivních práv osob tím dotčených, které obmeziti mají v jistém směru individuelní svobodu výdělkovou a zúžiti dosavadní okruh práv získaných nabytím všeob. oprávnění k vykonávání praxe lékařské, v němž doposud bylo i právo k odbornému výkonu lékařství zubního, mohou býti dány jen onou cestou a v oné formě, kterou lze v život uvésti objektivní předpisy právní. Cestou tou jest v prvé řadě cesta zákonodárná a jsou-li tu proto podmínky § 55 úst. listiny, cesta nařizovací. Naprosto jest však vylou- čena cesta pouhých vniterních výnosů ministerských. Posuzuje-li se daný stav s hledisek právě vyložených, dospěje se k následujícím závěrům: Všeobecný poukaz § 1 cit. zák., vyslovený lakonicky slovy »nabyli k tomu zvláštní způsobilosti na státním ústavu pro zubní lékařství«, zůstává na tak dlouho bezvýznamným rámcem, dokud v rámec tento ať prováděcím zákonem, ať prov. nařízením, vydaným dle § 55 úst. listiny na podkladě tohoto předpisu celou vládou (§ 81 lit. a) úst. listiny), podepsaným dle § 84 úst. listiny a vyhlášeným dle zák. z 13. března 1919 č. 139 Sb. ve Sbírce zákonů a nařízení, nebude vložen konkrétní a detailní obraz, z něhož by bylo patrno, v čem způsobilost zákonem žádaná spočívá a jak se jí nabýti má. Tyto předpisy prováděcí mohly teprve sloužiti za základ a vodítko pro min. zdrav, a škol., která byla pověřena úkolem zříditi ústav, na němž této způsobilosti lze získati. Nedostatek těchto předpisů nemohl býti těmito min-y jejich výnosem, jímž jakýs ústav pro zubní lékařství zřizují, jemu učební a zku- šební řád dávají, nahrazen, poněvadž ministerstva ta neměla dle ústavy práva rámcový předpis normou pro všechny zevnější účastníky závaznou prováděti. Právo toto nemohou zmíněná min-a pro sebe odvozovati z domnělé delegace zákonné, kterou by snad spatřovala ve zmocnění, ústav vyhovující požadavku § 1 cit. zák. zříditi, poněvadž — nehledě ani k tomu, že ve zmocnění »zříditi« určitý ústav státní zákonem předpokládaný není obsaženo zmocnění vydati k zákonu onomu i prov. nař., jež teprve zákonu dává obsah, význam a praktickou účinost, — nemůže býti ono pověření k zřízení ústavu vykládáno v tomto širokém smyslu i proto, že by výklad takový, jak již vzpomenuto, byl v rozporu s ústavou a nedá se předpokládati, že zákon ten ústavy dbáti nechtěl. Není-li tu však dosud platné normy, jež by všeobecný poukaz zákona mluvící o nabytí zvláštní způsobilosti k odbornému výkonu zubního lékařství prováděla, pak nelze ústav zubního lékařství min-em jako provisorium výnosem z 29. července 1922 zřízený prohlásiti za onen ústav, jejž zákon cit. v § 1 na mysli měl. jest tu dosud stav, který měl zákon na zřeteli v § 6, odst. 2, jímž min. zdrav, přenechal, aby vyslechnouc příslušné lékařské komory a lékařské fakulty povolovalo jednotlivým lékařům »přiměřeně« kvalifikovaným výkon odborné praxe zubního lékaře. Min. může odhadujíc a oceňujíc »přiměřenost« vykázané kvalifikace postupovati dle určitých hledisek a zásad, může snad i žádati určitou theoretickou i praktickou průpravu a její výkaz, nemůže však ani tato svá konkrétní rozhodování, jimž vždycky předcházeti musí slyšení lékařské komory a lékařské fakulty, na nějakém svém výnosu jako závazné normě založiti ani tímto rozhodováním praejudikovati obsahu budoucího prov. nař., o němž byla svrchu řeč. Vycházeje z tohoto právního nazírání, dospěl nss, vyřizuje podanou stížnost, k následujícímu úsudku: St-lé domáhali se u min. zdrav, vypuštění postulátu zkoušky, žádané ve výnosu upravujícím zkušební řád jednoročního kursu zřízeného při zubní klinice Karlovy university v Praze pro lékaře, jež se chtějí věnovati odborné praxi zubního lékaře. Pokud v žádosti té spatřovati jest pouhou petici nebo námět, aby min. zdrav, organisaci tohoto kursu změnilo, odstraníc skládání zkoušky, nebo pokud by snad v žádosti té byla shledávána petice, aby min. při úpravě otázky žádané způsobilosti ve smyslu § 1 zák., jež se stane cestou řádného nařízení, pečovalo o to, aby do něho nebyl pojat po- stulát nové zkoušky, nemohli by se st-lé dovolati proti výroku min., žádosti jejich odmítajícímu, ochrany u nss, poněvadž jednak z práva petici podati neplyne právo subjektivní před soudem stihatelné na to, aby bylo petici obsahově vyhověno, a poněvadž odmítnutí námětu o tom, v jakém směru se má pohybovati organisační činost min. nebo nařizovací moc vlády, není ani rozhodnutím ani opatřením ve smyslu § 2 zák. o nss. Ale žádost st-lů na min. řízená a jím zamítnutá měla ještě i jiný další obsah. Byla prosbou za uznání, že st-lé nejsou povinni, majíce podati průkaz zvláštní své způsobilosti k výkonu zubního lékařství dle § 1 cit. zák., vykázati se i výkonem zkoušky, jakou min. na zmíněném již jednoletém kursu zavedlo., Vyslovilo-li se min., že žadatelům, kteří zkoušce se nepodrobili, sice potvrzení o návštěvě kursu se má vydati, avšak že jest připojiti poznámku, že jim jest volno později zkoušku vykonati, vyřídilo petit na ně vznesený a žádající výrok, že st-lé i bez zkoušky požadavku § 1 zák. vyhověli, zamítavě. Výrok tento jest konkrétním rozhodnutím o tvrzeném právu st-lů a podléhá tudíž dle § 2 zák. o nss zdejšímu přezkoumání. Min., vydávajíc toto rozhodnutí, vyšlo z předpokladu, že otázka, jak způsobilosti dle § 1 si zjednati lze, zodpověděna jest normativně již výn. z 29. července 1922, a proto soudilo, že stačí pouhý poukaz na to, že se na tomto výnosu setrvává. Toto rozhodnutí jest však, jak již shora vyloženo, nesprávné. Výnos onen mohl sice organisovati jak studium tak i zkoušky na zmíněném kursu, nemohl však vysloviti, že toto studium a tyto zkoušky jsou ony, jež zákon v § 1 k nabytí oné zvláštní způsobilosti žádá. Min. nemajíc ještě tuto otázku objektivní platnou normou rozřešenu, mohlo při vyřízení žádosti st-lů domáhajících se uznání, že jsou již frekventací onoho kursu »přiměřeně« kvalifikováni, postupovati jen dle § 6 odst. 2 zák.. Ježto tak neučinilo, vycházejíc z jiného nazírání právního, jeví se nař. výnos nezákonným a bylo jej dle § 7. zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 4059. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 678-682.