NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 17261.

Užívací právo k rodinné hrobce na obecním hřbitově nelze pokládati za soukromé užívací právo (§ 504 obč. zák.), nelze na ně vésti exekuci ani je pojmouti do konkursní podstaty.
(Rozh. ze dne 15. září 1938, R I 941/38.)
Konkursní komisař dal k návrhu správci konkursní podstaty Dr. Erhardu J., advokátu v L., zmocnění k odstoupení (zcizení) požívacích práv, příslušejících zemřelému Jindřichu M. k čtvrtině rodinné hrobky na obecním hřbitově ve V., manželům Františku a Idě E. ve V., zaplatí-li za ně 500 Kč. Rekursní soud odepřel schváliti odstoupení onoho práva na rodinné hrobce. Důvody: Jest zkoumati, zda požívací právo k hrobce náleží podle § 3 konk. ř. do konkursní podstaty a zda tudíž patří do zpeněžovací pravomoci správcovy. S jiného hlediska věc posuzována býti nemůže. Rozhodující jest, zda by na ono právo zůstavitelovo mohla býti vedena exekuce. A na tu otázku, poněvadž jde o čistě osobní právo k užívání věci, která nemůže býti předmětem soukromoprávního převodu, jest odpověděti záporně (§ 332 ex. ř.). Nelze tudíž ono právo zpeněžiti v řízení konkursním a bylo proto svolení k tomuto zpeněžení odepřeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení vyhovuje stavu věci i zákonu a jeho odůvodnění jest v podstatě správné. Pokud však jest v něm uvedeno, že jde o »čistě osobní právo k užívání věci«, což by nasvědčovalo, že rekursní soud měl na zřeteli ustanovení § 504 obč. zák., není stanovisko rekursního soudu správné.
Obecní (komunální) hřbitovy jsou podle platného právního řádu veřejnými ústavy a obec zřizujíc hřbitovy, vykonává část veřejné správy jí uložené, takže poměr mezi ní v této její činnosti a mezi uživateli části hřbitova je ovládán právem veřejným. Nelze tedy užívací právo zůstavitelovo k čtvrtině hrobky na obecním hřbitově ve V. posuzovati jako soukromé právo užívání podle § 504 obč. zák. (srov. též rozh. č. 10379 Sb. n. s.).
To však na rozhodnutí ve věci nic nemění, neboť účel a povaha práva na rodinnou hrobku vylučuje, aby se pokládalo za zcizitelné a tedy za takové, jež jest podrobeno exekuci (§ 39 č. 2 ex. ř.).
V souzené věci je proto bezvýznamné, zda hřbitovní řád dopouští odstup takového práva nebo jiné nakládání hrobkou za souhlasu městské rady a zda si správce podstaty k zcizení, o něž tu v podstatě jde, obstaral svolení řečeného úřadu, když právo to je z konkursního jmění a tedy i z opatření správcova vyňato.
K vývodům dovolacího rekursu se podtýká ještě toto:
14* Z ustanovení § 3, odst. 2, konk. ř. nemůže stěžovatel těžiti pro svůj názor, neboť toto ustanovení nelze vykládati bez souvislosti s předchozím ustanovením § 3, odst. 1, konk. ř. Z toho pak ve spojení s čl. XII úvoz. zák. k ex. ř. vyplývá, že dotčené právo nepatří do konkursní podstaty.
Pozůstalost Jindřicha M. nebyla tedy prohlášením konkursu omezena v nakládání s tímto právem. Usnesením konkursního komisaře bylo však správci podstaty dáno zmocnění k zcizení onoho práva jako části úpadkové podstaty, takže tím byla pozůstalost postižena, a proto dovolací stěžovatel neprávem jejímu opatrovníku upírá právo k opravnému prostředku (§ 192 konk. ř.).
Ustanovení § 37 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. tu nelze užíti (srov. § 188 konk. ř.).

Citace:

č. 17261. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 231-232.