Čís. 5466.

Zaplatila-li třetí osoba se svolením vyměřovacího úřadu za povinné spoluvlastníky nemovitosti dávku z přírůstku hodnoty, jest oprávněna domáhati se zaplacení celé dávky na kterémkoliv spoluvlastníku, třebas tento nebyl souhlasil s jejím placením. Nárok jest opodstatněn ustanovením §§ 1422, 1423 obč. zák., nikoliv však §u 1042 obč. zák.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1925, Rv II 526/25.)
Žalobce domáhal se na žalované zaplacení 7 996 Kč 07 h, jež byl zaplatil výběrčímu úřadu za žalovanou a jejího manžela Jana P-а jakožto spoluvlastníky prodané nemovitosti na dávce z majetku. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud uvedl po právní stránce v důvodech: Co do právního posouzení přichází v úvahu jediné předpis §§ 1423 a 1422 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu stačí, by se zaplacení dluhu stalo k žádosti nebo se souhlasem i jen jednoho ze solidárních dlužníků k tomu, aby si plátce po rozumu §u 1422 obč. zák. mohl dáti postoupiti zaplacenou pohledávku se všemi právy vůči všem solidárním dlužníkům a může se pak podle povahy tohoto dluhu solidárního stejně jako původní věřitel domáhati zaplacení od kteréhokoli z více dlužníků, jejichž vzájemné postižní nároky a povinnosti zůstávají nedotčeny.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozsudek soudu odvolacího jest v podstatě správný a nelze dovolání přiznati úspěchu. K vyvrácení vývodů dovolacích jest uvésti toto: Žalobní nárok byl založen na skutkovém tvrzení, že žalobce zaplatil za manžele Jana a Terezii P-ovy jejich solidární dluh 7 996 Kč 07 h na zemské dávce z přírůstku hodnoty, a že zemský výběrčí úřad tuto již exekučně vymáhanou pohledávku jako solidární závazek dlužníků ve smyslu §u 1423 obč. zák., správně §u 1422 obč. zák. žalobci postoupil, což není ani sporno a souhlasí i s potvrzením ze dne 7. května 1924. Domáhá se tedy žalobce zaplacení 7 996 Kč 07 h na žalované jako solidární dlužnici z právního důvodu výkupu pohledávky (§ 1422 obč. zák.). Vykoupil-li však žalobce dluh formálně i hmotně cizí, dav si při placení postoupiti práva věřitelská, nastal placením postup (cessio necessaria) a pohledávka přešla na žalobce jako nového věřitele. Ustanovení §u 1042 obč. zák. naproti tomu předpokládá, že plněním osoby třetí dlužníkův zákonný závazek zanikl a jen z tohoto důvodu může ten, kdo za dlužníka závazek splnil, požadovati náhradu učiněného nákladu, plnil-li ovšem v úmyslu a v předpokladu, že mu plnění bude nahraženo (animo obligandi) (srov. Ehrenzweig: System 2 sv. 1 část 1920 str 663). Zde však závazek dlužníkův neuhasí placením žalobcovým ve smyslu §u 1412 obč. zák., když požádal o postup pohledávky věřitelovy, neboť změnila se jen osoba věřitele (Ehrenzweig System 2 sv. 1 pol. str. 291 a násl.) a proto nelze nárok žalobcův odůvodniti ustanovením §u 1042 obč. zák. Byla-li dlužná dávka zákonem (§ 15 odstavec prvý zákona ze dne 26. prosince 1914, čís. 18 z roku 1915 z. zák. pro Moravu) uložena spoluvlastníkům jako závazek solidární a jako takový byla exekučně vymáhána, jest přisvědčiti mínění, že solidárnost lpí pouze v povaze dávky samé. Žalobce jako osoba třetí byl oprávněn nabídnouti věřiteli žalované plnění jejího dluhu i bez souhlasu žalované jako dlužnice (§ 1422 obč. zák. novel. znění). Přijal-li věřitel jeho plnění a při placení postoupil žalobci k jeho žádosti svá věřitelská práva, nabyl tento (t. zv. smluvenou subrogaci) téhož právního postavení vůči dlužnici, jaké měl dřívější její věřitel a tato dlužnice jest povinna mu plniti ve stejném rozsahu i pokud se týče solidárního závazku, jako původnímu svému věřiteli. Dovolání opírá svůj opačný názor ještě o přednovelové znění §u 1422 obč. zák. a dovolává se i z té doby rozhodnutí nejvyššího soudu vídeňského ze dne 15. března 1911, přehlížejíc, že třetí dílčí novelou k občan. zákonu byl dřívější § 1422 obč. zák. v nové úpravě zařazen jako § 1423 obč. zák. a že podle tohoto ustanovení jest souhlasu dlužníkova ku placení třetí osobou jen tenkráte třeba, když věřitel plnění odmítá a má mu býti proti jeho vůli vnuceno. Je-li však věřitel ochoten přijmouti plnění třetí osoby za dlužníka, může se tak státi s právními účinky placení za dlužníka i bez jeho souhlasu, ježto ustanovení §u 1422 obč. zák. u novel, znění vyžaduje jen souhlas věřitele, nikoli též dlužníka. Lichou je též námitka, že se postup a nárok žalobcův příčí dobrým mravům. Nemravnost vidí dovolání patrně v pohnutce, z které žalobce dluh zaplatil, totiž v ujednání s manželem žalované, jež prý směřovalo k tomu, přesunouti zaplacení celé dávky na ni. Avšak v domnělém přesunutí platební povinnosti na žalovanou není nic nemravného, když žalovaná ani netvrdí, že by pro ni byla vyloučena možnost postihu na jejím manželi jako solidárním spoludlužníku.

Citace:

Čís. 5466. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 654-655.