NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16667.

Zákaz zatížení podle § 364 c) obč. zák. nebrání zajištění dani a veřejných dávek, třebaže nepožívají zákonného zástavního práva na nemovitosti, na níž vázne dotčený zákaz.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1938, R I 1544/37)
Srov. rozh. č. 15813, 11969, 11082, 9883 Sb. n. s. Exekuční soud vyhověl návrhu berního úřadu v P. v zastoupení Československého státu (finanční správy) na povolení exekuce záznamem zástavního práva k zajištění pohledávky 9181 Kč 90 h s přísl. na dáních s přirážkami, a to na nemovitosti povinných, zapsané ve vložce 2378 kat. území v P. a zatížené zákazem zcizení a zadlužení podle § 364 c) obč. zák. ve prospěch Antonie P. a ing. B. Rekursní soud zamítl exekuční návrh. Důvody: Stěžovatelé právem vytýkají, že navržená exekuce neměla bytí povolena, ježto je v uvedené vložce vložen na nemovitosti tam zapsané zákaz zcizení a zadluženi jednak ve prospěch Antonie P., jednak ve prospěch Ing. B., kteří jsou oba osobami dlužníkům blízkými. Toto tvrzení odpovídá připojenému úřednímu lustru, podle něhož je Antonie P-ová manželkou dlužníka Jana P. a Ing. B. manželem dlužnice Ludmily K. V takovém případě působí ovšem smluvní zákaz zavazení nemovitosti, ve veřejné knize zapsaný podle § 364 c) obč. zák., i proti třetím osobám a ani ve prospěch Československého státu (finanční správy) není stanovena výjimka. Přesto však, jak přiznávají i stěžovatelé, nepůsobil by takový zákaz proti státu, pokud by šlo o zajištění pohledávky na daních a dávkách, pro něž vázne na nemovitosti, na níž má býti exekuce vedena, zákonné právo zástavní. Že jde právě o takovýto případ, muselo by však býti již z návrhu zřejmé, a tomu v souzené věci tak není (srov. rozh. č. 11459 Sb. n. s.). Vymáhající věřitel neuvedl již v návrhu na povolení exekuce, že poznámka zcizení a zatížení, váznoucí podle knihovního stavu na nemovitosti dlužníků, nevadí povolení navržené exekuce, a proč, a není to ani jinak z návrhu ani z připojeného k němu exekučního titulu zřejmé. Nelze z nich totiž seznati, že daně, které mají býti zajištěny, byly vyměřeny právě z nemovitosti, na níž jest exekuce vedena, nehledě ani na to, že by, i kdyby tomu tak bylo, převážná část daní těch, pokud jsou starší dvou let, již tak jako tak přednostního pořadí neměla ani zákonného práva zástavního nepožívala (§ 265 zák. z 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., srov. rozh. č. 11809 Sb. n. s.). Neměla proto býti exekuce povolena již podle ustanovení § 54 č. 3 ex. ř., když soud povolující exekuci nemohl nijak seznati, že zákaz zatížení v souzeném případě povolení nebránil. Z téhož důvodu by návrhu nemohlo býti vyhověno ani tehdy, kdyby se posuzoval návrh ten jako pouhá přednost podle § 38, písm. c), knih. zák. a podle dvorského dekretu ze dme 18. září 1786, č. 577 a ze dne 24. října 1806, č. 789 Sb. z. s., neboť i tu musí soud knihovní zkoumati, zda návrh odpovídá předpisům §§ 14 a 94 knih', zák. a musil by seznati, že tu není splněna podmínka § 94 č. 1 knih zák., když podle pozemkové knihy byla zřejmá překážka proti žádanému zápisu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Rekursní soud zamítl žádost o povolení záznamu zástavního práva pro daňovou pohledávku Československého státu na nemovitosti zapsané ve vložce č. 2378 z toho důvodu, že na dotčené nemovitosti vázne knihovně zákaz zadlužení a že z předloženého výkazu nedoplatků neplyne, že tyto daňové nedoplatky požívají zákonného zástavního práva na nemovitosti ve vložce č. 2378. Avšak zákaz zavazení podle § 364 c) obč. zák. nemůže vaditi zajištění daní a veřejných dávek bez zřetele na to, zda tyto daně požívají zákonného zástavního práva na nemovitosti, na které mají býti zajištěny.
V rozhodnutí č. 11869 Sb. n. s. je sice též obsažen poukaz na to, že daňové nedoplatky, o které šlo, »zatěžují po rozumu zákona nemovitost zákonným zástavním právem i bez knihovního zápisu, majíce přednost přede všemi knihovními pohledávkami«, avšak nepraví se v něm, že by zákaz podle § 364 c) obč. zák. byl účinný, kdyby tomu tak nebylo, a že jest nutnou podmínkou pro neúčinnost zákazu § 364 c) obč. zák., že daně požívají zákonného zástavního práva právě na oné nemovitosti, na níž se má zápis provésti. Naopak vyplývá z odkazu toho rozhodnutí na dřívější rozhodnutí č. 9883 a 11082 Sb. n. s., že nebylo úmyslem odchýliti se od těch rozhodnutí, která vyslovují všeobecně, že zákaz zadlužení nemá účinku, jde-li o vymáhání daní a veřejných dávek, nýbrž že zásadu, kterou rozhodnutí č. 9883 a 11082 Sb. n. s. vyslovily při zákazu zadlužení podle přídělového zákona, schválilo a převzalo ji i při dobrovolném smluvním zákazu zadlužení podle § 364 c) obč. zák.
Neplacení daní nelze ztotožňovali se »zavazením«, jaké má na mysli § 364 c) obč. zák., neboť daně musejí býti placeny nezávisle na vůli smluvců, kteří smluvili zákaz zadlužení. Jejich soukromá dohoda nemůže ohrozili ani omeziti výsostné právo státu na vymáhání a zajišťování daní a veřejných dávek. Jinaký výklad § 364 c) obč. zák. by se nesrovnával ani s duchem ani s účelem tohoto zákonného ustanovení a mohl by vésti k obcházení daňové povinnosti, k čemuž právní řád nemůže býti nápomocen.

Citace:

č. 16667. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 149-151.