NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1513.

Platnou jest smlouva, jíž někdo znovu pronajal věc, již byl před tím pronajal osobě jiné.
(Rozh. ze dne 21. února 1922, Rv II 68/22.) Žalobce najal od žalované byt, jejž tato, jak se po té ukázalo, byla již před tím pronajala osobě třetí, jež se skutečně do bytu nastěhovala. Žalobě o splnění nájemní smlouvy procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Jest pouze řešiti otázku, do jaké míry jest odůvodněna žalovanou vznesená námitka nemožnosti plnění. K právnímu názoru, který v tomto směru v důvodech rozsudku prvého soudce jest uveden, nelze se přikloniti. Nemožnost plnění, nastavší dodatečně t. j. po uzavření smlouvy, zrušuje závazek k plnění právě tak, jako nemožnost, jsoucí tu již v době uzavření smlouvy. Právě tak jest pro tuto otázku bez významu, zdali nemožnost plnění nastala zaviněním zavázané strany, a měla by tato okolnost vliv jen na případnou náhradu škody ve smyslu § 878 obč. zák. V případě, o který jde, žalovaná dříve, nežli uzavřela nájemní smlouvu se žalobcem, pronajala platně byt S-ovi, který pak po podání žaloby se do bytu nastěhoval a tento byt ještě stále má. Postoupení bytu na nájemce není zajisté samo o sobě nemožným plněním, a to ani tenkráte ne, když byt obývá osoba, od zavázaného rozdílná, poněvadž za normálních poměrů lze očekávati, že majitel bytu za přiměřenou náhradu ustoupí a poskytne zavázanému možnost s bytem disponovati a smluvní povinnosti zadost učiniti. Jinak jest tomu ovšem, přihlíží-li se k abnormální bytové nouzi а k ustanovením zákona o ochraně nájemníků. S dobrovolným vyklizením bytu se strany majitele S-a nedá se vůbec počítati. Nařízení o ochraně nájemníků však odnímá žalované vůbec možnost, donutiti S-a k vyklizení a postoupení bytu. S ohledem na tyto okolnosti došel odvolací soud k názoru, že žalobcem žádané plnění jest pro žalovanou nemožné, takže ji dle § 878 obč. zák. ku plnění nelze přidržeti. Třebas to nemá rozhodujícího významu, přece nelze nechati nepovšimnutým, že žalovaná se před podepsáním smlouvy se žalobcem zmínila: »Co však bude dělati se S-ou?« Tato poznámka byla zajisté způsobilou upozorniti žalobce na to, že ve věci něco není v pořádku, a mohl při podrobnějším pátrání viděti, že smlouvě s ním uzavřené jsou v cestě práva jiných osob. Nastalou nemožností plnění se žalovaná sice od závazku zcela neosvobozuje, avšak závazek sám došel změny v ten způsob, že žalovaná nyní nemůže býti přidržena k plnění, nýbrž výlučně jen k poskytnutí interese.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nejvyšší soud nesdílí náhled odvolacího soudu, že splnění nájemní smlouvy jest žalované nemožným. Platnost závazku vylučuje pouze objektivní nemožnost jeho splnění (§ 1047 obč. zák.). Nemožnost toliko subjektivní, zakládající se toliko v osobních poměrech té které strany, nemá v zápětí neplatnost smlouvy (§§ 653 a 654 obč. zák.). Hlavní případy subjektivní toliko nemožnosti jsou ty, když kdo prodává, neb pronajímá věci, které mu nenáležejí. Smlouvy takové jsou platný (§§ 871, 923 a 1461 obč. zák.). Zvláště § 923 obč. zák. dokazuje, že smlouvy o věci cizí nejsou neplatny, neboť evikce předpokládá platnost smlouvy. Nemůže-li zcizující, neb pronajímající smlouvu náležitě splniti, protože vlastník věc postoupiti nechce, práv je straně druhé z náhrady interese. Z toho stanoviska lze jedině vysvětliti též platnost smluv dodávacích. Pronajala-li tedy žalo-
12* vaná, jak je nesporno, týž byt napřed Robertu S-ovi a pak žalobci a odevzdala-li jej v nájemní užívání Robertu S-ovi, není pro to smlouva nájemní s žalobcem neplatnou, poněvadž není vyloučena možnost, že by žalovaná byt ten mohla žalobci odevzdati k užívání, kdyby Roberta S-a pohnula domluvou neb úplatou k upuštění od smlouvy nájemní. Objektivní nemožnosti splnění nájemní smlouvy vůči žalobci zde tedy není, leč toliko nemožnost subjektivní, a nečiní tato, jak svrchu dolíčeno, smlouvu neplatnou.

Citace:

č. 1513. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 194-196.