Čís. 1243.

Svádění brance, by nenarukoval, spadá po případě pod ustanovení §u 305 tr. zák.
Přestupek dle §u 308 tr. zák. předpokládá takový způsob roztrušování nebo rozšiřování, jímž pověst (předpověď) rychle vniká do širších kruhů obyvatelstva, předem neomezených.
(Rozh. ze dne 28. června 1923, Kr II 383/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 11. března 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 305 tr. zák. a přestupkem dle §§ 308, 488, 496 tr. zák. a čl. 5. zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, pokud napadla výrok odsuzující stěžovatele pro § 305 tr. zák., vyhověl jí však, pokud odporovala odsouzení stěžovatelovu pro přestupek dle §u 308 tr. zák., rozsudek v tomto směru zrušil a sprostil obžalovaného z obžaloby pro tento trestný čin.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek prvé stolice jen, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečínem §u 305 tr. zák. a přestupkem §u 308 tr. zák., takže odsuzující výrok ohledně přestupku §§ 488, 496 tr. zák. a čl. 5. zák. č. 8 z roku 1863 vešel v moc práva. Stížnost dovolává se číselně zmatku čís. 10; věcně uplatňuje — dokazujíc, že projevy stěžovatelovy, stížností dotčené, nezakládají skutkové podstaty žádného trestného činu — zmatek čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Ohledně přečinu §u 305 tr. zák. dovozuje stížnost, že výrok stěžovatelův byl pouze projevem soukromého mínění, jehož podřadění pod pojem svádění k činu protizákonnému nebo schvalování ho odporuje skutečnosti, že svědek P. byl již před projevem stěžovatelovým prohlásil, že bude rukovati; ostatně prý jednak ročník, jehož příslušníkem je svědek P., nebyl zmobilisován, jednak prý stěžovatel je superarbitrován a jakékoliv vojenské služby sproštěn. Než vývody stížnosti jsou pochybeny již proto, že nevycházejí výhradně ze skutkových zjištění nalézacího soudu v jejích celistvosti. Dle výpovědi svědka P-а, již napadený rozsudek béře za podklad svého skutkového zjištění, jíž tedy úplně uvěřil, neodvětil obžalovaný na prohlášení svědkovo pouze, že on rukovati nebude, nýbrž připojil k tomu ještě, že Němci nebudou rukovati a též ani Češi nebudou rukovati a že, když bude válka s Maďarskem, Československá republika přestane existovati. Takto zjištěný projev stěžovatelův poukazoval k tomu, že Němci po případě i Češi hromadně se zachovají tak, jak se zachová stěžovatel, a že neuposlechnutí povolacího rozkazu vojenských úřadů nezpůsobí neposlušným občanům žádné újmy, jelikož zanikne stát, jemuž neosvědčili věrnost. Poukazy na neposlušnost mnoha jiných osob a na neškodnost neposlušnosti uváděl stěžovatel v působivost na mysl svědkovu pohnutky, které mohly ve směru, stěžovatelem chtěném, účinkovati na rozhodnutí svědkovo, má-li plniti svou povinnost vojenskou, má-li se po případě zachovati jinak než jak se byl rozhodl před nátlakem stěžovatelovým, a na názory svědkovy o tom, čím je povinen státu, jehož jest občanem. Okolnost, stížností zdůrazňovaná, nalézacím soudem však nezjištěná, že stěžovatel nemůže pro zvláštní své poměry osobní dopustiti se činu protizákonného jako přímý pachatel, nevylučovala by nikterak, že k takovému činu sváděl anebo vybízel jiné osoby, jimž jest zákonem uložena povinnost, ani že čin vůči takovým osobám schvaloval. Že ročník svědka P-а nebyl zmobilisován, není rovněž nalézacím soudem zjištěno a činilo by svědka P-a sice nezpůsobilým předmětem svádění nebo vybízení k neposlušnosti vůči povolacímu rozkazu vojenskému, vyloučilo by tedy podřadění tohoto projevu pod ustanovení §§ů 56, 50 (po případě § 51) branného zákona, není ale nikterak na závadu závěru, že projev stěžovatelův byl způsobilý otřásati mravními a právními názory svědkovými o zavržitelnosti, bezprávnosti a protizákonnosti činu, o který v projevu stěžovatelově šlo. Zmateční stížnost je tudíž, pokud čelí výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem §u 305 tr. zák. neodůvodněna, a bylo ji v tomto směru zavrhnouti.
Naproti tomu nelze stížnosti upříti oprávněnosti, pokud napadá výrok, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem §u 308 tr. zák. Pro skutkovou podstatu tohoto přestupku nestačí, že pověst, po případě předpověď byla vyslovena veřejně nebo před více lidmi. Ustanovení §u 308 tr. zák. uvádí veřejné řeči ne vedle, nýbrž jen jako prostředek veřejného ohlašování, kterýžto pojem předpokládá takový způsob roztrušování nebo rozšiřování, jakým pověst po případě předpověď vniká rychle do širších kruhů obyvatelstva, předem neomezených. Takové způsobilosti není tu v případě tomto, kde dle výpovědi svědka P-а pověst byla sdělena jedné osobě — svědku P-ovi — za rozhovoru vedeného stěžovatelem s tímto svědkem v přítomnosti jediného Josefa Z-a, třebas v pracovní síní tovární, většímu počtu dělníků přístupné, ale za okolností, za kterých jiní dělníci rozhovoru neslyšeli. Uznal-li nalézací soud přes to stěžovatele vinným přestupkem §u 308 tr. zák., spočívá tento výrok na nesprávném použití zákona co do pojmu veřejné řeči (veřejného ohlašování). Tato část odsuzujícího výroku je proto zmatečná dle §u 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. a bylo ji zrušiti. Důsledkem toho bylo zrušiti též výrok o trestu a další výroky s ním související. Jelikož na rozšíření pověsti třebas rázu v §u 305 tr. zák. vytčeného jiným způsobem než veřejným ohlašováním není zákonem stanoven trest, byl stěžovatel v tomto směru z obžaloby propuštěn.

Citace:

č. 1243. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 321-323.