Čís. 1601.

Poskytnutí dodatečné lhůty k plnění s pohrůžkou odstoupení od smlouvy (§ 918 obč. zák.) se nevyžaduje, prohlásila-li strana obmeškalá již předem,
že nebude plniti. (Rozh. ze dne 4. dubna 1922, Rv I 992/21.)
Žaloba, jíž domáhal se kupitel na prodateli náhrady škody pro nesplnění smlouvy, byla oběma nižšími soudy zamítnuta. Odvolací soud uvedl mimo jiné v důvodech: Žalobce, chtěje odstoupiti od smlouvy a požadovati náhradu tvrzené škody, měl se zachovati dle zákonných předpisů a toto své rozhodnutí předem žalované sděliti, stanově jí zároveň přiměřenou lhůtu k dodatnému plnění. Odvolatel dovozuje vůči rozsudku prvého soudu, že nebyl povinen zachovati se dle čl. 356 obch. zák., jelikož právní jednání, o něž tu šlo, nebylo ani na straně žalobcově ani na straně žalované firmy obchodem ve smyslu obchodního zákona, jelikož vápno bylo koupeno na opravu žalobcova domu z vlastních vápenic strany žalované a že tu proto nejde o případ čl. 277 obch. zák. Žalobce nezachoval se však ani dle § 918 obč. zák. Náhradu škody pro nesplnění úplatné smlouvy podle § 921 obč. zák. může strana žádati jen, byla-li podle § 918 (nebo 919) obč. zák. oprávněna od smlouvy ustoupiti. K tomu je však třeba, aby se zachovala dle předpisu § 918 odstavec prvý obč. zák., aby totiž liknavému smluvníku předem oznámila, že ustupuje od smlouvy, nebude-li v dodatečné lhůtě současně stanovené plněno. Straně liknavé musí býti předem sděleno, jaké následky ji stihnou, když v dodatečné lhůtě nesplní, aby dle toho mohla zaříditi své rozhodnutí. V dopisu právního zástupce žalobcova ze dne 3. května 1920 byla sice žalované firmě dána dodatečná lhůta do 7. května 1920, odstoupení od smlouvy nebylo však oznámeno; dopis obsahuje jen pohrůžku, že, nebude-li zakázka ve lhůtě té vyřízena, nastoupen bude pořad práva. V dalších pak dopisech z 11. a 16. května 1920 domáhá se žalobce zase jen dodání vápna za původní cenu 2500 Kč, hroze rovněž jen žalobou. Právo volby nebylo tudíž vykonáno. Dopis z 18. května 1920 obsahuje již samo odstoupení od smlouvy, k němuž však žalobce bez předchozího oznámení nebyl oprávněn. Když žalovaná k žádosti žalobcově vrátila mu kupní cenu, došlo tím sice k zrušení smlouvy, žalobce není však oprávněn uplatňovati nárok na náhradu tvrzené škody, když, nezachovav se dle předpisu § 918 obč. zák., nároku toho vůbec nenabyl.
Nejvyšší soud uznal dle žaloby.
Důvody:
Přisvědčiti sluší odvolacímu soudu v tom, že odpovědí žalovaného ze dne 9. dubna 1920 na zakázku žalobcovu ze dne 1. dubna 1920 byla smlouva mezi stranami uzavřena, že žalovaný touto odpovědí potvrdil zakázku žalobcovu jak co do druhu a množství, tak i co do kupní ceny a způsobu jejího zaplacení a že nebyl tedy oprávněn, ani odpírati plnění proto, že žalobce celou kupní cenu napřed nesložil, ani žádati za zboží cenu vyšší, než byla cena smluvená. Naproti tomu však nelze souhlasiti s názorem soudu odvolacího, že se žalobce, odstoupiv od smlouvy, nezachoval podle zákonných předpisů a že proto nemá nároku na náhradu tvrzené škody. Dopisem ze dne 3. května 1920 neoznámil sice žalobce žalovanému, že od smlouvy odstoupí, nebude-li ve lhůtě tam dané plněno. Avšak tento dopis vzhledem k pozdější korespondenci stran zde nepřichází v úvahu. Důležitými pro spor jsou pozdější dopisy žalovaného ze dne 8. května, 14. května a 17. května 1920 a dopis zástupce žalobcova ze dne 18. května 1920. V dopise ze dne S. května 1920 oznamuje žalovaný žalobci, že cena vápna stoupla na 2700 K s přirážkou 500 K a táže se, reflektuje-li žalobce na dodávku za těchto podmínek, či má-li žalovaný kupní cenu poslat zpět. V dopise ze dne 14. května 1920 prohlašuje žalovaný ochotu objednaný vagon vápna zaslati, ovšem jen za cenu 32 K za 100 kg a s další přirážkou» 280 K. V dopise ze dne 17. května 1920 pak oznamuje žalobci, že na ceně ze dne 14. května nemůže sleviti ani korunu. Těmito dopisy dal žalovaný zřejmě nade vši pochybnost na jevo, že smlouvu1 za podmínek původně ujednaných splniti nechce. Poskytnutí dodatečné lhůty k plnění s pohrůžkou odstoupení od smlouvy ve smyslu § 918 odstavec prvý obč. zák. má ten účel, aby straně, nalézající se v prodlení, byla dána možnost, své prodlení napraviti a smlouvu dodatečně splniti. Tento postup by byl však zbytečným v tom případě, když strana obmeškalá již napřed sama prohlásí, že plniti nechce. To stalo se v tomto případě dopisy žalovaného shora uvedenými. Žalobce, nabyv tím jistoty, že žalovaný smlouvu nesplní, byl oprávněn ve smyslu § 918 obč. zák., bez udělení další lhůty prostě prohlásiti, že i on od smlouvy odstupuje, což učinil dopisem svého právního zástupce ze dne 18. května 1920, oznámiv žalovanému zároveň, že bude od něho žádati náhradu způsobené škody, kterou mu v nejbližších dnech oznámí, což také dopisem ze dne 25. května 1920 učinil. Dovolací soud má tedy za to, že se žalobce zachoval podle předpisu § 918 obč. zák. a že má podle § 921 obč. zák. nárok na náhradu škody způsobené porušením smlouvy se strany žalovaného.

Citace:

č. 1601. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 351-353.