Čís. 1268.

Jde o pokus krádeže, uzmul-li pachatel v obchodě zboží, třebas byl zadržen ještě před odchodem z obchodu.
(Rozh. ze dne 24. září 1923, Kr I 374/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 10. ledna 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 173, 176 II. a), 179 tr. zák.
Důvody:
Napadený rozsudek zjišťuje, že obžalovaný, maje na sobě dlouhou pláštěnku, prohlížel si v obchodě Štěpána K-a různé látky, při čemž stal se jak majiteli obchodu tak i tamtéž zaměstnanému učni Antonínu S-ovi podezřelým tím, že oběma rukama činil pod pláštěnkou pohyby zdola nahoru, jakoby pod ní měl nějaké předměty ukryté, které mu padaly a které strkal do výše pod ramena. V jednu chvíli přiblížil se k němu učeň S. ze zadu, sevřel mu obě ruce, ve kterých tento ničeho nedržel a odváděl ho z krámu do kanceláře; po cestě vypustil obžalovaný stučku hedvábí v délce 10 m a 60 cm a když byl přiveden do kanceláře, vytáhnul mu týž učeň z podpláštěnky jiný kus hedvábí v délce 23 m, oba v nákupní ceně 3 398 Kč 50 h. V této činností shledal nalézací soud skutkovou povahu zločinu nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 173, 179 a, poněvadž obžalovaný byl pro krádež již dvakráte trestán, i dle §u 176 II. a) tr. zák. Soud postavil se na stanovisko, že krádež nebyla ještě dokonána, poněvadž obžalovanému odcizené látky byly odejmuty ještě v obchodních místnostech, kdy mu nebyla ještě dána možnost s věcmi těmi volně nakládati. Toto podřadění neshledává zmateční stížnost správným a, domáhajíc se sproštění obžalovaného z obžaloby, uplatňuje takto ve skutečnosti důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. a nikoli číselně dovolávaný důvod čís. 10 téhož §u. Stížnost míní, že, má-li čin býti podřaděn pod § 171 tr. zák., musí býti držba dosavadního majitele věci rušena; tomu prý by tak bylo tehdy, kdyby se byl obžalovaný odebíral z krámu, což se však nestalo, poněvadž prý neměl úmyslu látky z držení majitele závodu odejmouti a ani prý nekonal přípravy, z krámu se vzdáliti. Těmito vývody chce stížnost dolíčiti, že v tomto případě nejde vůbec ještě ani o pokus krádeže. Stížnost je bezdůvodná. Podstatnou známkou pokusu zločinu je, zda přes to, že trestného cíle dosaženo nebylo, úmysl, k tomuto cíli směřující, nalezl ve vnějším ději zcela zřetelného výrazu, jinými slovy, projevil-li se úmysl, vykonati čin zákonem zakázaný již na venek činem, předsevzatým za účelem jeho uskutečnění a také objektivně ke skutečnému vykonání vedoucím. O tom nemůže býti v tomto případě, hledíc k hořejším zjištěním, nejmenší pochybnosti. Neboť, vzav k sobě bez vědomí majitele závodu potajmu a uschovav pod pláštěnkou látky jemu ke koupi předložené, zahájil tím obžalovaný činnost, v níž úmysl, zmocniti se cizí látky bez přivolení majitele, došel na venek znatelného a nepochybného výrazu a podnikl tím vše, co by bylo bývalo s to, založiti skutkovou podstatu krádeže dokonané, kdyby byl obžalovaný nebyl při tom pozorován a zejména pozastaven učněm S. Činnost jeho vybočila proto již z mezí beztrestného jednání. V důsledku tohoto hlediska je okolnost, na niž klade stížnost důraz, že o pokusu krádeže nelze proto mluviti, poněvadž obžalovaný neodcházel ještě ze závodu, bez právního významu, ježto úmysl obžalovaného, odciziti látky, byl z ostatních jeho počinů nepochybně zřejmý. Lichou je též námitka stížnosti, že držba dosavadního majitele věci nebyla rušena. Pod držbou vyrozumívá se dle zákona faktický poměr, záležející v tom, že někdo má věc ve své moci, takže s ní může dle libosti nakládati a osoby třetí z toho vyloučiti. Snahou pak obžalovaného bylo, by bez přivolení dosavadního majitele převedl věci z jeho moci v moc svou. To dal na jevo tím, že potají uschoval 2 kusy látky pod svou pláštěnkou a chtěl takto dosavadnímu majiteli odníti možnost s věcmi nakládati. Uskutečnění tohoto jeho úmyslu postavila se však úspěšně v cestu vůle dosavadního majitele věcí, chtějícího nad věcmi dále disponovati, pročež se obžalovanému nepodařilo krádež dokonati, nýbrž byl nucen, ponechati věci nadále v držbě dosavadního majitele. Za těchto okolností nelze popírati, že by se se strany obžalovaného nebyl býval stal nedovolený zásah do držby dosavadního majitele věcí, jak to stížnost žádá.

Citace:

č. 1268. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 361-362.