NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12704.

Povinnost nemanželského otce zaopatřiti nemanželské dítě znamená, že nemanželské dítě má býti vedeno na onu cestu, na které by pak bylo s to vydělávati si svůj chléb, má mu býti umožněno, by bylo s to, samo se živiti. Dítě může žádati vyplacení určité částky k cíli svého »zaopa- tření« jen, prokáže-li, že je k tomu příčina a potřeba v jeho osobě, že zvláštní poměry, na př. tělesná nebo duševní vada, ospravedlňují takové žádání.
(Rozh. ze dne 17. června 1933, Rv II 145/32.)
Žalobce, narozený roku 1906, byl nemanželským synem žalovaného, stavitele. Proti žalobě, jíž se domáhal žalobce na žalovaném na zaopatření 500000 Kč (pětkrát 100000 Kč), ježto prý si chce zaříditi obchod se stavebními hmotami a technickou kancelář, namítl žalovaný, že žalobce jest stavitelským praktikantem ve stavebním podniku, že žalovaný platil žalobci až do jeho zletilosti výživné měsíčních 250 Kč a že přestal s placením, když se žalobce mohl živiti sám. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolací soud již opětovně rozhodoval o nároku nemanželského dítěte proti nemanželskému otci na »zaopatření« podle § 166 obč. zák., při čemž setrval na výkladu tohoto zákonného ustanovení zastávaném již starší judikaturou bývalého nejvyššího soudu ve Vídni a hájeném i naukou (srov. repertoř nálezů čís. 74 bývalého nejv. s. ve Vídni, rozh. čís. 1183 sb. Glaser-Unger n. ř., a rozh. čís. 756, 1552, 2959, 6670, 8475 a j. sb. nejv. s. — Dr. Ehrenzweig II. str. 250, Dr. Mayr-Dominik, Právo rodinné str. 106, Krasnopolski IV. — § 51 str. 281 a Dr. Klang str. 390). Podrobně rozvedl otázku tu nejvyšší soud, a to i přihlížeje k motivům občanského zákona, ve svém rozhodnutí čís. 8475 sb. n. s., k němuž se dovolatel k zamezení opakování odkazuje. Jádrem této judikatury je právní názor, že povinnost nemanželského otce »zaopatřiti« nemanželské dítě znamená, že »nemanželské dítě má býti vedeno na onu cestu, na které by pak bylo s to vydělávati si svůj chléb«, neboli že mu má býti umožněno, by bylo s to samo se živiti, »Zaopatřením« tedy není poskytnutí peněz k zařízení samostatného podniku nebo samostatné domácnosti, nýbrž jen umožnění cesty k samostatnému výdělku. Jen tehdy může žádati dítě vyplacení určité částky k cíli svého »zaopatření«, když prokáže, že je k tomu příčina a potřeba v jeho osobě, že zvláštní poměry, na př. tělesná nebo duševní vada ospravedlňují takové žádání (srov. rep. čís. 74 — čís. 5476 sbírky Glaser-Unger). Je-li podle toho nárok nemanželského dítěte na zaopatření opodstatněn, má se ovšem vyměření jeho státi pak podle »mohoucnosti« (Vermögen) nemanželského otce. Tomuto výkladu § 166 obč. zák. rozhodnutí dovolatelem citovaná nijak neodporují, naopak jsou s názorem tím v souladu. Rozhodnutí dřívějšího nejvyššího soudního dvoru ve Vídni čís. 1812 úřední sbírky týká se jen otázky, zda nárok nemanželského dítěte na »zaopatření« poskytnutím určité částky k založení samostatné živnosti jest uplatňovati v cestě nesporné, či pořadem práva, a výslovně se tam praví, že z nároku nemanželského dítěte proti otci na »zaopatření« neplyne ještě nutně, že by otec musel dítěti poskytnouti prostředky k samostatnému provozu živnosti — tedy pravý opak toho, co z rozhodnutí toto pro své stanovisko vyvozuje dovolatel. Ani poukaz k ustanovení § 162 obč. zák. nedopadá, ježto slovo »zdar« (Fortkommen) v § 162 obč. zák. není stejného významu se slovem »zaopatření« (Versorgung) vyskytujícím se v § 166 obč. zák. Dřívější ustanovení § 181 obč. zák. již neplatí, byvši zrušeno zákonem z 28. března 1928 č. 56 sb. z. a n. o osvojení. V souzeném případě žalobce vůbec netvrdil, že vznikla v jeho osobě příčina a potřeba, aby mu žalovaný vyplatil požadovaných 500000 Kč k cíli »zaopatření«, zejména netvrdil, že má tělesnou nebo duševní vadu, jež by ospravedlňovala ono žádání — takže poskytnutí určité částky k zařízení samostatného podniku bez průkazu podnětu a nutné potřeby požadovati nemůže.

Citace:

Čís. 12704.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 814-816.