NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Čís. 3419.

Stačí taková vědomost o osobě škůdce, by poškozený mohl proti němu vznésti a podle §u 178 c. ř. s. odůvodniti své náhradní nároky.
Vyhradil-li si poškozený v žalobě, uplatňující některé nároky na náhradu škody, uplatniti ostatní nároky později, musí i ohledně těchto podati žalobu ve lhůtě §u 1478, 1489 obč. zák.
Ustanovení §u 1472 obč. zák. platí při řádné promlčecí lhůtě, nikoliv při lhůtách kratších (§ 1480, 1487, 1489 obč. zák.). Neodevzdaná pozůstalost nenáleží k osobám, uvedeným v § u 1472 obč. zák.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1924, Rv II 597/23.)
Dne 27. srpna 1919 srazil se manžel žalobkyně, jeda na voze, s motorovým vozem pouliční dráhy žalované obce, byl těžce poraněn a za několik dní zemřel. Žalobou ze dne 9. října 1919 domáhala se žalobkyně na žalované obci placení měsíční renty a náhrady výdajů pohřebních. Žalobní nárok byl uznán co do důvodu z polovice po právu, v poslední stolici rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1922. Žalobou ze dne 14. února 1923 žalobkyně, poukazujíc k tomu, že si v onom sporu vyhradila nárok na náhradu škody za zničení vozu a z poranění koně při onom úrazu, domáhala se na žalované obci náhrady polovice hodnoty vozu a koně. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatelka vytýká, že prvý soud neposoudil věc správně v otázce promlčení. Nelze prý dovolávati se tříleté promlčecí lhůty proto, že dědici po zemřelém manželu žalobkyně byly nezletilé děti a promlčení proti nim nemůže prý započíti. Avšak z pozůstalostních spisů plyne, že k pozůstalosti přihlásila se jako dědička toliko žalobkyně, kdežto ostatní spoludědici, zůstavitelovy děti, vzdaly se právoplatně dědictví. Nelze proto na nezletilost těchto dítek, které nejsou dědici, vzíti vůbec zřetele při promlčecí lhůtě. Nesprávným jest názor odvolatelky, že promlčení počalo teprve, když Nejvyšší soud rozhodl v otázce, že žalovaná obec jest na škodě spoluvinna, ježto před tím žalobkyně neměla bezpečné jistoty, a tedy bezpečné vědomosti o tom, kdo škodu způsobil a zavinil. Vždyť žalobkyně sama podala na obec z důvodu náhrady škody následkem úrazu žalobu již v říjnu 1919, z čehož plyne nad vší pochybu, že věděla již tehdy, kdo škodu zavinil a jí způsobil. Nerozhoduje při tom, zda otázka zavinění byla již tehdy soudem právoplatně rozřešena a zda tedy byla zjištěna i rozsudkem. Stačí, když žalobkyně z okolnosti mohla bezpečně souditi na zavinění obce. Že tomu tak bylo, uznala sama žalobkyně podáním žaloby (§ 1478 obč. zák.: »an sich«). Nerozhoduje také, že si žalobkyně vyhradila v dřívější žalobě na obec další nároky. To by vadilo promlčení těchto nároků jen tehdy, kdyby je byla v zahájeném sporu uplatnila a kdyby se jednalo o takové nároky, které jí v době vzniku škody nebyly snad známy. Kdyby byl správným opačný názor žalobkyně, mohla by zažalováním nepatrné částky prodloužiti promlčecí lhůtu zcela libovolně. Neodůvodněným jest konečně i názor odvolatelky, že promlčení se staví po dobu, po kterou byla pozůstalost po zemřelém manželi projednávána, a že se proti pozůstalosti zdvojnásobuje lhůta promlčecí. Tento názor nemá v zákoně pražádné opory, naopak dle §u 1493 obč. zák. čítá se do promlčecí lhůty doba, jak proti nástupci tak i proti zůstaviteli běžící. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně uplatňuje v dovolacím spise výslovně důvody čís. 2, 3 a 4, ve skutečnosti však jen důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. Dovolání její jest ve všech směrech neoprávněno. Odvolací soud posoudil věc správně po stránce právní; vývody dovolacího spisu nejsou způsobilé, by vyvrátily věci i zákonu vyhovující důvody rozsudku odvolacího soudu. Pokud žalobkyně v dovolacím spise poukazuje na obsah vědeckých spisů Randy, Krainze a Mayera, nedokazuje nesprávnosti právního posouzení věci soudem druhé stolice, neboť ze správných právních úsudků jmenovaných právnických spisovatelů, s nimiž rozsudek soudu odvolacího není v rozporu, vyvozuje nesprávné závěry, kterýmž ovšem nelze přisvědčiti. Podle §u 1478 obč. zák. promlčuje se každé právo, nebylo-li ho v zákonné lhůtě užito, ač mohlo o sobě, tedy objektivně, být vykonáno. Při žalobách o náhradu škody jest podle §u 1489 obč. zák. dalším zákonným požadavkem pro promlčení, by uplynuly tři roky od doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a osobě škůdcově. Že žalobkyně o škodě, způsobené zničením vozu a poraněním koně, věděla již za tři měsíce po úrazu jejího manžela, že tudíž od doby, kdy zvěděla o škodě, uplynuly více než tři roky do dne, kdy podala nynější žalobu, jest již v rozsudku prvého soudce správně uvedeno a náležitě odůvodněno, žalobkyně v tomto směru vůbec ani nevytýká v dovolacím spise nesprávného právního posouzení. Že žalobkyně již 8. října 1919 spolehlivě věděla, kdo škodu způsobil, plyne zřejmě z odstavců čís. 3 až 7 žaloby č. j. Cg II 174/19, kterou tohoto dne podala u krajského soudu proti městské obci; v těchto žalobních odstavcích čís. 3 až 7 totiž podrobně a s plnou určitostí vylíčila, jak a proč se úraz stal, a obšírně odůvodňovala zavinění žalované obce na úraze tom. Žalobkyně neprávem nyní tvrdí v dovolacím spise, že rozsudek napadený má za to, že musila věděti, že žalovaná obec jest vinna na úrazu, již v čas tohoto úrazu. V rozsudku odvolacího soudu jest v této příčině jen uvedeno, že žalobkyně z okolností mohla bezpečně souditi na zavinění městské obce M. Tvrzení dovolacího spisu, že žalobkyně dověděla se o osobě škůdcově teprve rozsudkem Nejvyššího jako dovolacího soudu, vydaném 19. prosince 1922, v jejím prvém sporu, jest nesprávné; mínění její, že předpis §u 1489 obč. zák. žádá plnou jistotu o osobě škůdcově, kteréžto jistoty lze nabýti teprve právoplatným soudním rozsudkem, jest mylné. V §u 1489 obč. zák. jest obsažena modifikace všeobecné zásady §u 1478 obč. zák., že toliko objektivní překážky u vykonávání žalobního práva brání započetí promlčení žaloby. Předpis §u 1489 však nežádá, by poškozený měl úplnou a nezvratnou jistotu o tom, kdo škodu způsobil. Pouhá domněnka ovšem nestačí, ale vzhledem na ustanovení §u 1478 stačí taková vědomost o osobě škůdcově, aby poškozený mohl proti ní vznésti a podle §u 178 c. ř. s. odůvodniti své náhradní nároky. Tuto znalost osoby škůdcovy — ne pouze domněnku — měla žalobkyně již v době podání prvé žaloby; důvodů, obsažených v této žalobě o zavinění žalované obce, mohla pro žalobu o náhradu škody, způsobené zničením vozu a poraněním koně, užiti již tenkráte, pokud se týče krátce potom a nejdéle za 3 měsíce po úrazu, kdy znala také již škodu, vzešlou zničením vozu i zraněním koně. Mínění znalce v prvém sporu, že obec nezavinila škodu, jest nedůležité, neboť o zavinění rozhoduje soud, nikoli znalec. Pro možnost, podati nynější žalobu nebylo třeba zjištění škůdcovy osoby soudním rozsudkem a není důležito, že žalobkyně až do rozhodnutí prvého sporu v třetí stolici byla v nejistotě o tom, zdali spoluvina obce na úrazu bude právoplatně soudně zjištěna. Promlčení má za následek ztrátu práva proto, poněvadž oprávněná osoba byla nedbalá v uplatňování svého nároku; žalobkyně zanedbala své právo, domáhati se na městské obci M. náhrady škody, způsobené zničením vozu a poraněním koně. Žalobu o tuto náhradu mohla podati již na konci roku 1919, kdy zvěděla o škodě a kdy také již věděla spolehlivě, kdo škodu způsobil. Nižší soudy tudíž právem uvedly, že nynější žaloba podána byla po uplynutí zákonné tříleté lhůty a že tedy je promlčena. Mohou ovšem nastati případy, kdy uplatňování nároku není objektivně možno, ačkoliv subjektivní podmínky §u 1489 obč. zák. zde jsou. V takových případech nepromlčuje se náhradní žaloba ve třech létech od doby, kdy poškozený zvěděl o osobě škůdcově a o škodě, neboť není zde předpokladu §u 1478 obč. zák., aby žaloba o sobě mohla býti podána. Takového případu zde však není. Žalobkyně uvádí v dovolacím spise dvě věty z Randova německého spisu o náhradě škody, ale měla uvésti dříve také větu, předeslanou tam těmto dvěma větám a objasňující jejich smysl. Všecky tři věty zní takto: »Jestliže škoda dostaví se teprve delší dobu po škodlivé události, jako na př. někdy při nervových onemocněních, počíná se tříletá promlčecí lhůta teprve seznáním škody, dodatečně se objevivší; jestliže při nejistém konečném výsledku poškození podána jest žaloba ve tříleté lhůtě, lze si vyhraditi další nárok náhradní; proto nepočíná se promlčení ani potud, pokud poškozený nemohl zjistiti příčinnou souvislost mezi zaviněním pachatelovým a mezi vzešlou škodou.« Že žalobkyně nemůže těchto výroků Randových užiti ke svému prospěchu, je zřejmo, neboť škoda, vzešlá zničením vozu a poraněním koně, dostavila se úplně již při prodeji koně, tedy za 3 měsíce po úrazu; později se žádná další škoda z tohoto důvodu již neobjevila, takže výsledek poškození a příčinná souvislost mezi zaviněním obce a vzešlou škodou byly už v době prodeje koně zcela jisté a žalobkyni známé. Z této úvahy také plyne, že žalobkyně ovšem byla oprávněna, v první žalobě vyhraditi si nárok na náhradu škody, způsobené zničením vozu a poraněním koně, poněvadž v době podání oné žaloby ještě neznala spolehlivě celé této škody. Ale výhrada ona byla platna jen v mezích §§ 1478 i 1489 obč. zák.; žalobkyně totiž měla tento svůj náhradní nárok uplatniti žalobou ve třech letech od doby, kdy zvěděla o celé této škodě. K výslovné oné výhradě v první žalobě byla oprávněna za tím účelem, aby v pozdějším sporu o náhradu této škody nebylo pochybností o tom, že se nároku na tuto škodu nevzdala mlčky tím, že neuplatňovala zároveň s nárokem, vymáhaným první žalobou, hned také nároku druhého, totiž nároku z důvodu zničení vozu a poranění koně; výhradou onou však nemohla ke svému prospěchu prodloužiti zákonnou promlčecí lhůtu §u 1489 obč. zák., ani nemohla promlčení přerušiti podle §u 1497 obč. zák. Promlčecí lhůta činila, jak bylo již nahoře uvedeno, tři roky. Mínění žalobkynino, že proti pozůstalosti jejího manžela dlužno počítati tuto lhůtu dvojnásobně, jest mylné, neboť jednak výjimečné ustanovení §§ 1472 a 1485 obč. zák. o delší vydržecí a promlčecí lhůtě proti uvedeným tam osobám platí podle svého jasného znění jen při řádné vydržecí a promlčecí lhůtě a, jsouc výjimečným zákonným ustanovením, nemůže býti podle §u 7 obč. zák. rozšiřováno na kratší lhůty §§ 1480, 1487 a 1489 obč. zák., jednak pozůstalost neodevzdaná nenáleží k osobám, uvedeným v §u 1472 obč. zák., neboť podle §§ 547 a 811, podle druhého odstavce §u 1462 a podle poslední věty §u 1464 obč. zák. ani dědicové zůstavitelovi, ani neodevzdaná pozůstalost nemají více práv, než měl zůstavitel a lze proti nim vznésti všecky námitky z osoby zůstavitelovy, tedy zde vzhledem na to, že zůstavitel byl osobou fysickou, lze také vznésti námitku tříletého promlčení právě tak, jako by mohla býti vznesena proti samému zůstaviteli. Otázka stavení promlčení podle §u 1494 obč. zák. z důvodu, že některé děti zemřelého byly v době jeho smrti a také potom ještě nějakou dobu nezletilé, nemůže v tomto sporu vůbec přicházeti v úvahu, poněvadž děti zemřelého byly sice podle zákonné posloupnosti povolány k dědictví po něm, ale nebyly k jeho pozůstalosti přihlášeny, nýbrž žalobkyně přihlásila se sama jako dědička k pozůstalosti a tedy podle §u 547 obč. zák. jen ona, nikoli děti, zastupovaly a zastupují pozůstalost jako samostatnou právnickou osobu, a nelze děti zemřelého pokládati za dědice, na které přešel zůstavitelův nárok na náhradu škody z důvodu zničení jeho vozu a poranění jeho koně. V tomto sporu je tudíž nedůležito, že některé z děti zemřelého byly po jeho smrti ještě nějakou dobu nezletilé.

Citace:

č. 3419. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 112-116.