Authors:
= Váž. civ., 6 (1924), sv. 1
PDF

Čís. 3439.


Nároku ve smyslu čl. 245 (202 odstavec druhý a třetí) obch. zák. netřeba domáhati se žalobou, nýbrž stačí žádost v řízení nesporném. Akciová společnost (komanditní společnost na akcie), chce-li posečkati s rozdělením společenského jmění, nepotřebuje ani skládati hodnotu pohledávky na soudě ani zříditi jistotu.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1924, R I 41/24.)
Vyloudiv na akciové společnosti v likvidaci rozsudkem procesního soudu prvé stolice 73 376 Kč, navrhl Arnošt E., by dlužnici bylo dle čl. 202 a 245 obch. zák. uloženo, by do 14 dnů pod důhonem práva složila na soudě k zajištění věřitelovy pohledávky z rozsudku krajského soudu v Ch. ze dne 10. října 1923 73 376 Kč 30 h buď v hotovosti, nebo v cenných papírech, sirotčí jistoty požívajících, po případě by onu pohledávku jiným způsobem dostatečně zajistila. Oba nižší soudy návrhu vyhověly.
Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v ten rozum, že dlužnice jest povinna, by do 14 dnů pod důhonem práva buďto 73 376 Kč 30 h na soudě složila nebo aby s rozdělením společenského jmění až do pravoplatného vyřízení sporu Arnošta E-a, zahájeného proti ní o 67 852 Kč 50 h posečkala nebo jmenovanému věřiteli přiměřenou jistotu zřídila. Důvody:
Nároku ve smyslu čl. 245 pokud se týče 202 odstavec druhý a třetí obch. zák. netřeba domáhati se žalobou; stačí žádost, o níž rozhodne soud, vyslechna strany, v nesporném řízení. (Srovnej rozhodnutí nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 6. srpna 1872, čís. 8271 rep. nálezů čís. 14, Randa, obchodní právo 1905, 2. sv. str. 246). Jelikož jsou tu i podmínky §u 16 nesp. říz., jest dovolací rekurs přípustný. Rekurs ten jest částečně odůvodněn. Nelze přisvedčiti stěžovatelce, že práva věřitelů dle čl. 202 a 245 obch. zák. jsou podmíněna tím, že s rozdělením společenského jmění se započalo. Na poměru věřitelů k společnosti nemění se ničeho tím, že společnost se rozešla a nastala likvidace. Společnost jest i ve stavu likvidace povinna, by uspokojila věřitele, a nemůže-li tak učiniti, aby, jde-li o společnost akciovou neb o společnost komanditní na akcie, hodnotu pohledávky na soud složila. Jde-li o pohledávku nerozhodnutou nebo, jako v tomto případě, spornou, nastává tato povinnost jen tehdy, nechce-li společnost s rozdělením jmění čekati až do zjištění pohledávky nebo zřídí-li věřiteli přiměřenou jistotu (čl. 202 odstavec druhý a třetí a 245 odstavec třetí obch. zák.). Dle toho má, a to právě nižší soudy přehlédly, společnost v takovémto případě volbu trojí, může se totiž rozhodnouti, zda chce hodnotu pohledávky složiti na soudě či zříditi přiměřenou jistotu či sečkati s rozdělením společenského jmění; v tomto případě nepotřebuje ani skládati hodnotu pohledávky na soud, ani zříditi jistotu. Jelikož jde o výslovný předpis zákona, jenž v posléz uvedeném směru byl nižšími soudy zřejmě porušen, bylo mimořádnému dovolacímu rekursu v této části vyhověti.
Citace:
č. 3439. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 149-150.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).