Č. 10976.

Školství. — Zaměstnanci veřejní: * Nárok na přípočet 10 roků k započítatelné služební době podle § 67 odst. 1 služ. pragmatiky z r. 1917 vzniká nejen tehdy, nastalo-li pomatení mysli až do skončení činné služby před přeložením na dočasný odpočinek, ale i tehdy, nastalo-li v době kvieseence až do přeložení na trvalý odpočinek.
(Nález ze dne 30. prosince 1933 č. 7524/32.)
Věc: Václav N. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o výměru výslužného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na základě nálezu a posudku úředního lékaře zsp-é v Praze, že st-l, profesor státní reálky v P., trpí religiosní formou poblouznění, jevící mírné příznaky velikášství s málo význačnými rysy kverulanství, kterážto choroba byla označena jako nevyléčitelná, byla st-li výnosem min. škol. ze 7. dubna 1927 udělena zdravotní dovolená do 31. října 1927, která byla dalším výnosem z 18. listopadu 1927 prodloužena do konce ledna 1928. Když pak ve vysvědčení úředních lékařů z 5. ledna 1928 bylo prohlášeno, že st-l jest stižen duševní chorobou dosud trvající a jest nezpůsobilý ke službě školní, zmocnilo min. škol. výnosem z 25. ledna 1928 zšr-u v Praze, aby dbajíc ustanovení § 88 učitelské služební pragmatiky, zavedlo se st-lem řízení za účelem přeložení na dočasný odpočinek podle § 82 učitelské služ. pragmatiky. St-l podal námitky proti chystanému přeložení na dočasný odpočinek podle § 82 služ. pragm., žádaje o nové vyšetření zdravotního stavu; min. škol. výnosem z 31. března 1928 nedalo těmto námitkám místa, ježto další nezpůsobilost st-lova ke službě byla konstatována a podrobně odůvodněna dvěma služebními lékaři.
Výnosem z 24. května 1928 dal pak žal. úřad st-le podle ustanovení § 82 učit. služ. pragm. bodu 1 na dočasný odpočinek se zákonitými platy výslužnými. Na základě tohoto dekretu zastavila zšr st-li aktivní platy koncem září 1928 a poukázala mu od 1. října platy odpočivné.
Během doby podal st-l několik žádostí za reaktivování, které byly min. škol. zamítnuty. Posléze podal st-l novou žádost za reaktivování v dubnu 1930, poněvadž prý se cítí úplně zdráv a způsobilý zastávati úřad učitelský. O žádosti bylo zavedeno řízení, ve kterém byl st-l opět vyšetřen úředními lékaři. Žal. úřad výnosem z 26. března 1931 nevyhověl žádosti st-lově o reaktivování, zmocnil zároveň zšr-u, aby s ním zavedla, dbajíc ustanovení § 88 služ. pragm., řízení za účelem přeložení na trvalý odpočinek podle 2. odst. § 86 uvedeného zák., ježto podle nového úředního posudku jest pro svoji duševní chorobu trvale neschopen zastávati řádně služební místo profesora střední školy. St-l projevil souhlas s přeložením na trvalý odpočinek, avšak podáním ze 13. dubna 1931 žádal, aby mu bylo započteno 10 let pro výměru výslužného.
Nař. rozhodnutím dal žal. úřad st-le podle ustanovení odst. 2 § 86 zák. z 28. července 1917 č. 319 ř. z. na trvalý odpočinek se zákonitými platy výslužnými s platností od 1. října 1931. Žádosti jeho o připočtení 10 roků pro výměru výslužného podle § 67 řečeného zák. úřad nevyhověl, jelikož podmínky ustanovení odst. 1 a 4 téhož § nebyly splněny při skončení činné služby.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Nař. rozhodnutí nepopírá, že skutkové okolnosti, které jsou předpokladem zápočtu — t. j. v daném případě duševní porucha st-lova — jsou splněny, nýbrž odepírá zápočet, jehož se st-l domáhal, jenom z toho důvodu, že podmínky stanovené odst. 1 a 4 § 67 zák. č. 319/1917 ř. z. nebyly splněny při skončení činné služby st-lovy. Jde tedy jedině o to, zda den skončení činné služby je směrodatným, t. j. zda zákonné předpoklady zápočtu 10 let musí býti splněny v den skončení činné služby.
Z tohoto rozboru nař. rozhodnutí plyne, že žal. úřad nevyslovil, že st-l není bez vlastní viny v důsledku duševní poruchy k další službě a ke každému jinému výdělku neschopen, a vykládá si tedy stížnost, pokud připouští takovýto smysl nař. rozhodnutí, rozhodnutí to mylně. Stížnost ovšem v další své části správně chápe smysl nař. rozhodnutí, a rozumí mu správně tak, že žal. úřad klade důraz na to, aby podmínky zápočtu byly splněny již v době, kdy st-l byl dán na dočasný odpočinek, nenamítá však, že podmínky zápočtu toho byly splněny již v době, kdy st-l byl dán na dočasný odpočinek, a nemá proto ani nss možnosti zkoumati, zda zákonné předpoklady zápočtu 10 let v době st-lova přeložení na dočasný odpočinek splněny byly či nebyly.
Stížnost obsahuje v tomto směru jedinou námitku toho obsahu, že pro posouzení otázky, zdali jsou dány podmínky 1. odstavce § 67 zák. č. 319/1917 ř. z., je směrodatná jedině doba, kdy se rozhoduje o přeložení na trvalý odpočinek a nikoli snad den, jímž učitel skončil svoji činnou službu tím, že byl dán na dočasný odpočinek. O této námitce bylo uvážiti toto:
Nárok na přípočet 10 let k započítatelnému služebnímu času podle § 67 zák. č. 319/1917 ř. z. přísluší učiteli na státních učilištích v tom případě, stane-li se učitel takový důsledkem (oslepnutí nebo) pomatení mysli « neschopným k další službě« (a ke každému jinému výdělku). Zákonný předpoklad neschopnosti k další službě může pak býti splněn potud, pokud »další služba« státního učitele může vůbec ještě přicházeti v úvahu, t. j. až do té doby, do které státní učitel může ještě býti přidržen k další službě, resp. do které způsobilost k další službě může ještě býti zkoumána. Ježto pak podle § 83 zák. č. 319/1917 ř. z. učitelé pro neschopnost ke službě kvieskovaní jsou povinni podrobiti se k úřednímu příkazu prohlídce úředního lékaře, aby bylo prozkoumáno, zdali jejich neschopnost ke službě trvá dále, a ježto pak dále kvieskovaný učitel, dosáhne-li opět schopnosti ke službě, je povinen k úřednímu vyzvání nastoupiti službu, může nezpůsobilost k další službě nejen trvati, nýbrž i se dostaviti ještě v době kviescence a jest pak i v tomto případě předpoklad § 67 odst. 1 cit. zák. splněn.
Z toho plyne, že nárok na přípočet 10 let k čitatelnému služebnímu času podle § 67 odst. 1 zák. č. 319/1917 ř. z. vzniká nejen tehdy, když pomatení mysli nastalo až do skončení činné služby před přeložením na dočasný odpočinek, nýbrž i tehdy, když nastalo v době kviescence až do přeložení na trvalý odpočinek. Ježto tedy žal. úřad vychází z názoru mylného, že podmínky stanovené odstavcem 1 a 4 § 67 zák. č. 319/1917 ř. z. musily býti splněny do skončení činné služby, bylo nař. rozhodnutí, pokud jest stížností napadeno, zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

Č. 10976. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 952-954.