Čís. 16515.

Úmluva, kterou si zapůjčitel vymínil požadovati na místě peněžitých úroků za poskytnutou zápůjčku naturální dávky (služebnost bytu, posluhu a stravu), činí celou smlouvu o zápůjčku nicotnou (§ 879, odst. 1, obč. zák., dvoř. dekr. č. 1305/1816 ř. z.), kdyby jinak bez dotčené úmluvy k zápůjčce nebylo došlo.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1937, Rv I 1845/36.)
Podle dlužního úpisu, sepsaného u notáře dne 14. července 1927, zapůjčil žalobce František K. žalovaným manželům 7000 Kč a ti se zavázali, že po čtvrtletní vzájemné výpovědi zaplatí žalobci rukou společnou a nedílnou zapůjčenou částku nebo její nedoplatek a že mimo to budou žalobci poskytovati služebnost záležící z užívání jednoho pokoje v domě č. p. 32 v J. V., dále řádnou posluhu a při společném stole v dostatečné míře takovou stravu, jakou budou sami požívati. K zajištění dotčené zápůjčky se zavázali dáti uvedený dům do zástavy a náhradou za úroky z ní vložiti uvedenou služebnost bytu a výměnek pro žalobce. Roku 1934 vypověděl žalobce poskytnutou zápůjčku a domáhá se na žalovaných zaplacení 7000 Kč s příslušenstvími. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Odvolatelé právem vytýkají, že prvý soud posoudil souzený spor nesprávně po právní stránce, poukazujíce na to, že smlouva, jež jest základem žalobního nároku, jest podle § 879, odst. 1, obč. zák. neplatná, správně nicotná. Tomuto názoru sluší přisvědčiti. Již podle obsahu žaloby je zřejmě, že si žalobce dal poskytnouti vzájemné plnění, jehož majetková hodnota je v patrném nepoměru k hodnotě plnění jím konaného. Žalobce poskytl žalovaným zápůjčku 7000 Kč, při čemž byl sjednán úrok v naturaliích, žalovaní byli povinni na místo úroků poskytovati žalobci byt a stravu. Zákonný úrok 5% by činil 350 Kč ročně, kdežto hodnota naturalií sjednaných místo úroků činí částku nepoměrně vyšší. I když se přihlíží k bídnému stavu bytu žalobci poskytovaného, přece jest jisto, že žalobce přes čtyři léta bytu užíval, takže byl způsobilý k obývání a měl jistou hodnotu. Nepochybně však má určitou hodnotu stravování, i když snad bylo jen horší jakosti. Podle smlouvy měl žalobce nárok na takovou stravu, jaké žalovaní sami požívají, a lze proto míti za to, že hodnota stravování činí 5 Kč denně, což činí za dobu, o niž jde, 1800 Kč. Nehledíc tedy na hodnotu bytu byl sjednán v naturaiích úrok pětkrát tak vysoký, než jest úrok zákonný. V takovémto případě se smlouva o zápůjčku příčí nejen dobrým mravům, ale i zákonnému zákazu, zejména cís. nař. z 12. října 1914, č. 275 ř. z. a dále též ustanovení dvor. dekretu ze 24. prosince 1816, č. 1305 Sb. z. s., podle něhož není dovoleno vymíniti si na místě peněžitých úroků dávky naturalií. je proto smlouva, o niž jde, podle § 879 obč. zák. nicotná a prvý soud pochybil po právní stránce, když ji uznal za platnou. Jestliže je však smlouva, z níž žalobce vyvozuje nárok na vrácení zažalované částky, nicotná, pozbývá nárok žalobní svého právního základu a žalobní žádost není odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není rozporem se spisy, přihlížel-li odvolací soud k nicotnosti zápůjčky, ač žalovaní to v prvé stolici nenamítali, neboť k nicotnosti smlouvy je přihlížeti z úřední moci, i když se jí strana nedovolávala, je-li pro to splněn skutkový podklad. Po právní stránce byla věc správně posouzena, byla-li žaloba zamítnuta pro nicotnost smlouvy o zápůjčku, na níž je žalobní nárok výhradně založen. Odvolací soud převzal zjištění prvého soudu, že podle smlouvy o zápůjku 7000 Kč ze dne 14. července 1927 byli žalovaní povinni na místě úroků dávati žalobci byt a stravu. Z toho plyne, že na místě úroků byly vymíněny dávky naturální, což se však příčí zákonnému zákazu dvorského dekretu ze dne 24. prosince 1816, č. 1305 Sb. z. s. Odvolací soud správně usoudil ze samé smlouvy, kterou jest podle jejího obsahu pokládati za nedílný celek, že při zápůjčce výhrada naturalií na místě peněžitých úroků činí nicotnou (§ 879, odst. 1, obč. zák.) celou smlouvu, k níž by podle samého přednesu stran bez takovéto výhrady nebylo došlo. Potom však není potřebí zabývati se ostatními důvody napadeného rozsudku ani vývody dovolání, zejména otázkou, dal-li si žalobce slíbiti nebo poskytnouti vzájemné plnění nápadně nepoměrné a jsou-li tu i ostatní předpoklady nicotnosti smlouvy lichvářské ve smyslu § 879, odst. 2, č. 4 a cís. nař. č. 275/1914 ř. z.

Citace:

č. 16515. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 637-639.